Jak jsem našel Pediocactus peeblesianus (Croizat) L. Benson JB 02, jižně od Grand Canyon.
V roce 1980 jsem udělal nejzajímavější cestu po jihozápadě USA ze všech 5ti cest, které jsem do USA absolvoval. Přiletěl jsem do Farmingtonu již 19. dubna, kdy v noci byao ještě velká zima a na nalezištích rostlin strašně pršelo. Květy se nemohly otevřít, a tak jsem začátkem května odejel do jižní Arizony, do Organ Pipe národního parku.
Po návratu 9. 5. se počasí umoudřilo, rostlinám to udělalo velmi dobře. Všechny kytky začaly naplno kvést a tak jsem viděl vše v nekrásnějších barvách jako už nikdy potom.
13. května jsem se jel podívat na Pediocactus fickeiseniae forma maia poblíž Cameronu, a pak jsem jel po silnici 64 na jih, k jižní části Grand Canyon v Arizoně.
Kousek dál na jih je odbočka na Supai a k farmě Anita. Tam, na křižovatce u farmy Anita, náhodou našel Gerhard Frank a Juergen Menzel 2 rostliny, které byly vyplaveny deštěm. Byly to Pediocactus peeblesianus, jak jsme je znali od Holbrooku a z popisu od Backeberga.
To mi nedalo spát, a tak jsem se rozhodl prozkoumat celou oblast až k indiánské vesnici Supai, na hraně jižní části Grand Canyon.
Pediocactus peeblesianus subsp. peeblesianus JB 02, jižně od Grand Canyon, květen 1980.
K mému překvapení jsem našel sedm nových lokalit během jednoho dne, protože rostliny byly v plném květu a nebylo nutné je hledat. Když by se to spočítalo, tak rostliny jsou tam rozšířeny na ploše několika set čtverečních km, všude tam, kde roste sporadická gramma-tráva rodu Bouteloua.
Přivezl jsem do Evropy několik rostlin a zásobil své přátele v Čechách i v Německu tehdy nedostupnými semeny. Tato forma patří k P. peeblesianus, povětšině se čtyřmi trny postavenými do kříže. Ovšem ne vždy to souhlasilo. Mnoho rostlin mělo i 7 trnů v areole, což dokládá celou variabilitu těchto rostlin, přičemž ten střední je delší. Zajímavé je, že květy jsou částečně zbarvené do hněda, nebo lépe řečeno s medovým nádechem. Jelikož je naleziště asi 1600 m n. m., je to chladnější oblast a rostliny jsou u nás daleko odolnější než všechny ostatní tak zvané „navažky“.
Pediocactus peeblesianus JB 02, sbírka M. Hájek.
V roce 1999 se rozhodl Fritz Hochstätter, že pro tyto pouštní pediocactusy použije samostatný rod Navajoa podle návrhu Croizata už z roku 1943. Můj nález byl tehdy šířen pod sběrovým číslem JB 02, Hochstätter dal rostlině jméno subsp. menzelii. Na Hochstätterovu popisu se také podílel i náš známý pěstitel Míla Hájek, který dobře poznal řadu odlišných znaků a proto s autorem popisu spolupracoval.
Ve světě se 20 let rostlina množila a rozšiřovala pod mým sběrovým číslem JB 02 a později i pod jménem subsp. menzelii
Protože rostliny dávají ochotně plody a semena, není důvod, aby byly ve sbírkách vzácné, ovšem naše klimatické výkyvy způsobují, že rostliny často zajdou, když jsou roubované na nevhodných teplomilných podložkách nebo pěstované v teplých sklenících. Moje poslední rostliny z naleziště jsem měl ve sbírce po dobu více jak 30 let. Teprve až jsem začal dělat pokusy s pěstováním venku, přímo pod balkonem, kam častěji napršelo a průměrné teploty byly daleko nižší než ve studeném skleníku, tak přece jen odešly. Nejčastěji se roubují na malé mrazuvzdorné echinocereusy (viridiflorus, bayleyi…), jak to praktikuje pan Míla Hájek.
Pediocactus peeblesianus JB 02 v kultuře.
Všem přeji hodně úspěchů s těmito krásnými rostlinami. Největší uměni je pěstovat tyto rostliny na vlastních kořenech, ale o těchto metodách až příště.
