Je-li několik samohlásek za sebou, všechny samohlásky se vyslovují odděleně – např. leianthus: le-i-anthus. U složených slov – první slovo končí samohláskou, druhé slovo samohláskou začíná – se obě samohlásky vyslovují (výslovnost bývá někdy označena rozlučníkem v podobě dvou teček – např. hexaëdrophorus, polyëdrus).
Přízvuk: 1. U slov dvojslabičných je na první slabice (álbus, gláber). 2. U slov troj- a víceslabičných se řídí délkou předposlední slabiky: a) je-li předposlední slabika dlouhá (např. obsahuje-li dvojhlásky ae, oe, eu, oi, ei), je přízvuk na ní – např.: -ális, -ánus, -áris, -átus, -culósus, - énsis, -éntus, -fórmis, -ítus, ívus, -ódes, oídes, -ólus, -ópsis, -ósus, -útus; b) je-li předposlední slabika krátká, je přízvuk na slabice předcházející (třetí od konce slova), např.: -áceus, -áneus, -árius, -ícius, -oídeus, -´ii, -´bilis, -´cola, -íneus, -´imus, ´ulus, -´uus. c) Na třetí slabice od konce slova je také přízvuk, začíná-li poslední slabika samohláskou, např. Senécio, Cactáceae. |
