Budíček máme kvůli nabitému programu už v šest ráno a to se venkovní teplota vyšplhala již na 24oC. Snídani jsme si zamluvili o den předem v atriu hotelu, kde je jen pod rákosovou střechou, uprostřed zahrady plné tropických rostlin, vytvořené místo pro stolování.
Neobuxbaumia polylopha, ilustrativní fotka je vypůjčená z lokality Huajales.
Podle výrazů v obličejích paní majitelky a jednoho číšníka usuzujeme, že takhle nesmyslně brzy ráno svět ještě nikdy v životě neviděli. K snídani nám přichystali docela zvláštní směs čerstvého tropického ovoce: mango, papáju, banány, pomeranč, dále sladké pečivo s máslem a džemem v mističkách a jedno vejce na tvrdo. K tomu všemu kávu nebo čaj, podle výběru. Jsme skromní, všechno sníme a vypijeme a pak už nás čeká loučení a focení s milou paní hoteliérovou. Nakládáme zavazadla i sebe do auta a jedeme do centra města. Tam na nás snad čekají v sídle firmy pořádající rozličné adrenalinové atrakce v kaňonu řeky Rio Tampaón, včetně námi předem objednaného a zaplaceného raftingu.
Firma má svoje centrum přímo na hlavní třídě města, dobře ho tedy nacházíme a i zaparkovat se nám podaří jenom nedaleko. V kanceláři už je první ranní ptáče, odemkne nám a můžeme tedy začít vyplňovat všechny nutné dokumenty. Je jich pro každého štos, mají je v angličtině a španělštině, bohužel, slečna za pultem umí pouze mateřským jazykem a i anglicky psané formuláře si musí porovnávat s těmi španělskými. Vyplňování se tedy pěkně vleče, nakonec jí ulehčujeme práci a dělíme výpravu na polovinu. Každá pak vyplňuje listiny s pomocí příslušného jazyka znalého člena výpravy a slečně je předkládáme jen na kontrolu, porovnání s pasem a k podpisu. I tak to zabere dost času, na každého přes patnáct minut. Dokumenty jsou opravdu podrobné, včetně vtipných částí typu: kam máme poslat zprávu o úmrtí, zda souhlasíme s kremací a podobné lahůdky. Samozřejmě včetně zbavení se odpovědnosti za jakoukoliv ztrátu či úraz, vše podnikáme na vlastní riziko. Uklidňujeme se tím, že to jsou pro úředního šimla připravené formuláře a že skutečnost snad nebude až tak dramatická. To už je na místě i sám pan majitel firmy, který nás bude celým dnem doprovázet, sportovec na první pohled, asi padesátník. Spolu s ním přichází i řidič jejich mikrobusu, kterým nás odvezou na místo startu a z cíle pak ty, kteří přežijí, zase zpět k autu našemu. Nasoukáme se tedy všichni do vozu a vyrážíme vstříc osudu, čeká nás cesta trvající celkem 45 minut. Projíždíme po dálnici město, za ním potom sjíždíme na úzkou asfaltku do tropického lesa. Blízkost vody dělá své, stromy jsou obalené epifyty všemožných rodů, i přes značnou rychlost je i v podrostu lesa vidět velice zajímavá vegetace. Na jednom místě doslova svítí na okraji lesa červeno-žlutý, vysoký květ divoce rostoucí helikónie, příbuzné známější strelicie. I tady by to určitě za průzkum stálo, viděli by jsme opět něco úplně nového, i když z velké většiny nekaktusového. Pak na jedné straně silnice hustý les mizí a střídají ho lány cukrové třtiny, jasný důkaz zdejšího tropického klimatu.
Kompletní skupina při teoretické výuce na suchu.
To už dojíždíme do cíle, kde má naše firma základnu vodních sportů. Čekají na nás dva velké gumové rafty spolu s dvěma raftaři – profesionály a jedním průvodcem učněm. Znovu dostáváme školení o tom, že za žádné naše cennosti firma neručí a bereme si je s sebou na vlastní nebezpečí. Vše, co by se nemělo namočit, máme nechat v autě. Dělám kompromis a malý foťák balím ještě do igelitového sáčku, když ho budu používat jen na břehu nebo v klidné vodě, nic se mu přeci nemůže stát. Říkám si. Podobně uvažují i někteří další účastníci té blázniviny, kromě mého foťáčku s námi pocestuje po divoké řece i několikero mobilů, o brýlích nemluvě. Dělám jen jedno opatření pro případ koupele, a to nákup bot do vody. Mých nových a drahých sandálů, v kterých jsem zatím prochodil celou cestu, by mi přeci jen bylo líto.
Pak následuje lekce raftingu na suchu, vyzkoušíme si nasedání a vysedání ze člunu, správný úchop pádla, posez na a v raftu na různých typech proudu. Vyučující se poté zdlouhavě věnuje různým způsobům záchrany do vody nedobrovolně vystoupivších cestovatelů. Připadá mi, že tak krajně nepravděpodobné situaci věnuje až zbytečně moc času. Majitel celé firmy, který pojede s námi v malém kajaku a bude celý náš sjezd dokumentovat, nám pak přibližuje trasu, po níž se vydáme. Je před námi asi 18km řeky, což zdoláme za necelé 4 hodiny. Na trase je několik úseků úrovně 1, což je klidná voda a úrovně 2, to už je rychlý proud, ale bez peřejí, vodopádů a kamenů v cestě. Úsek úrovně 3 již znamená peřeje, které zdoláme loďmo, takové nás čekají celkem tři. A pak je na řece i jedna peřej 4. úrovně, která je pro amatéry nesjízdná a budeme jí tedy muset obejít po břehu. Řeka je ještě trochu rozvodněná po nedávných deštích, o to bude ale sjezd zajímavější a, jak se pan šéf vyjádřil, peřeje 3. úrovně bude ta správná výzva pro nás, chlapáky. Hned nás ovšem uklidňuje tím, že do dnešního dne ve svém podnikání nezaznamenal ztrátu žádného turisty, všichni jím připravené kratochvíle zatím přežili.
Fasujeme helmy a plovací vesty. Nevím, jak do ní, pomáhá mi tedy jeden z našich průvodců a vestu na mě utahuje tak, že skoro nemůžu dýchat. Hned, jak se otočí, trošku si jí zase povolím. Také helma je dost natěsno a nepříjemně tlačí a řeže do lebky, musím říct, že zatím mě to tedy moc neuspokojuje. Dělíme se na dvě party a po mírně rozbahněném svahu neseme rafty k řece. Naší skupinu, samozřejmě, že označenou jako skupina A, si bere na starost mladý Američan. Ten provázel výpravy po řece Colorado v Grand Kaňonu, kde je řeka podstatně nebezpečnější. Ovšem, jak se posléze dozvídáme, v Mexiku je celých 14 dní, tedy méně než my, a Rio Tampaón proto skoro nezná. Ke skupině B nastupuje jako lodivod místní rodák spolu s mladým učněm raftařského řemesla, který ale také vyrostl poblíž. Je jich tedy na lodi sedm, to se posléze ukáže jako velká výhoda, mají pravidelné rozložení pasažérů. Tři a tři sedí po stranách raftu, k tomu jeden kormidelník vzadu. To v našem člunu možné není, nás je jenom šest. Do první řady si sedá Tonda s Ivanem, kteří už zkušenost, byť dávnou a malou, se sjezdem divoké vody mají. Do prostřední řady usedá Ben a já, za námi je pak Petr a náš milý Amík, který se ujímá dvojrole veslař/kormidelník.
Začátek je na klidné vodě úrovně 1, kde si zkoušíme povely, záběry pádlem a manévrování s člunem. Hned poznávám, že sedět na boku raftu, být přitom tělem otočený dopředu, ve směru jízdy a ještě pádlovat je na moje záda ne právě vhodná činnost. Bolest od páteře se dostavuje během několika minut, ještě na dohled od startu. To tedy asi budou dlouhé čtyři hodiny! Nicméně, klidný úsek řeky zdolává naše skupina A bez problémů, dokonce řekl bych, že s jistou grácií. To skupina B chvilku po startu uvízne na mělčině a musí se nechat tahat do hlubší vody na laně. To vyvolává náš posměch, na nás se podívejte, amatéři!
Okolí řeky je překrásné, s velkým množstvím vodních ptáků, kteří se nás vůbec nebojí. I vegetace kolem břehů je velmi zajímavá. Postupně se uvolňuji a fotím hejna volavek různých druhů a velikostí, s nimi jakéhosi velkého ledňáčka. Zase budou jedinečné fotky, ty odsud a z Los Peroles mě budou všichni závidět! Říkám si. Úsek na zcela klidné vodě je dost dlouhý, překvapivě ani na něm se nám nějak nedaří držet alespoň přibližně rovný směr. Točíme se doleva, doprava, jednou se dokonce otáčíme kolem své osy. Ze předu, od zkušených vodáků Ivana a Tondy se již tady začíná ozývat brblání a stížnosti na výkon našeho lodivoda. Já ho zatím hájím, třeba chce, abychom všichni mohli obdivovat okolí v celé jeho šíři, proto s námi točí. Moje vysvětlení je ale, bůh ví proč, přijato s velkými pochybnostmi. Nutno přiznat, že náš Američan to tedy s námi lehké určitě nemá. Pokyny pro pohyb vpřed či zpět máme sice dobře naučené, ale okolí strhává naší pozornost, každou chvíli se nějaký člen posádky kochá a ostatní upozorňuje na pozoruhodnosti okolo řeky. Místo rytmického a pravidelného šplouchání pádel do taktu jsou od nás slyšet častěji údery jednoho pádla o druhé, sem tam záběr jen na povrchu, který osprchuje ostatní členy posádky. Slyšet jsou i čím dál tím zoufalejší a četnější pokyny kormidelníka.
To už se rychle blížíme k prvnímu úseku obtížnosti číslo 2. Proud se zrychluje, na povrchu se tvoří vlnky. Ale řeka je tu ještě široká, žádné divočiny nás zatím nečekají. Do proudu vjíždíme jak jinak, než bokem. Úsekem proplouváme bez obtíží, jenom to s námi pěkně houpá a jsme všichni celí mokří od naštěstí velmi teplé říční vody. Ještě, že mám foťák v nepromokavém pouzdře. Reptání ze předu během jízdy zesiluje a slovník postupně hrubne, už se do obhajoby lodivoda raději ani nepouštím. Rafting se mi ale začíná líbit, vypadá to, že by to mohla být dobrá zábava.
Projíždíme dalším klidným úsekem a potom už na nás čekají první peřeje. Těsně před tím, než do nich vjedeme, se opět točíme na bok, naštěstí první velký kámen vyčnívající nad vodou nás nějakým zázrakem odrazí do správného směru. Peřeje splouváme velkým tempem, je to úžasná houpačka mezi balvany, vlny nás celé přelévají, člun je plný vody. Prostě naprostá paráda a adrenalin, hned bych si to dal ještě jednou! Zapomínám i na bolesti zad, nevnímám další a další kritické poznámky na adresu nebohého kormidelníka, jenom si to užívám. Pod peřejemi v klidné vodě čekáme na průjezd skupiny B, i oni proplouvají celým úsekem v pořádku. Jenom, na rozdíl od nás, ve stabilní poloze, sedící na dně raftu, s pádly nad sebou. My jsme celou dobu sjezdu seděli na bocích člunu a snažili se podle pokynů manévrovat. Asi náš průvodce, jako správný profík seznal, že nám to jde tak, že se můžeme s proudem řeky prát a ne se jenom vézt jako skupina B. Říkám si.
Dál nás čeká kousek lehkého sjezdu úrovně druhé a následně první. Jedeme všichni spolu, rafty těsně u sebe, a vyměňujeme si dojmy, posměšky na úroveň našich schopností a pak i vodu rozstřikovanou pádly. K naší zábavě se hned přidávají i všichni průvodci, dokonce se nechá strhnout i sám pan šéf, objíždí nás divoce ve svém kajaku a důkladně kropí vodou.
Kaňon se postupně svírá, břehy se zvyšují a jsou překrásně vodou vytvarované, nad kaňonem se pak vypínají vysoké hory pokryté pralesem. Z lesa místy vyčnívají i stromové porosty Neobuxbaumia polylopha.
Neobuxbaumia polylopha
To už dojíždíme k pro nás nesjízdnému úseku, přirážíme k dost strmému břehu a šplháme se nahoru. Výstup to je docela obtížný, naštěstí kameny nekloužou, tak to všichni zvládáme dobře. Rozdělujeme si mezi sebe všechen náklad, na raftech zůstává vždy jenom jeden průvodce se svým nástrojem, ostatní jdou pěšky. Spěchám dopředu, abych mohl sjezd peřejí 4. úrovně vyfotit. Vypadá to opravdu hodně nebezpečně, řeka je široká jen právě na raft, uprostřed sjezdu asi 1,5m vysoký a prudký vodopád, voda se divoce valí mezi obrovskými balvany, kde tvoří veliké válce. Ale je vidět, že to kluci umí, sjíždí celý úsek bez viditelných problémů. Fotky to ovšem budou výborné, dramatické. Říkám si.
Pod peřejemi nastupujeme zpět do člunů a jedeme dál, k dalším peřejím 3. úrovně. Tentokrát jede jako první skupina B. Ještě před samotným sjezdem máme krátký společný výklad: do peřejí je potřebné vjet na levé straně řeky, vpravo je zrádný kámen, který vytváří strmou a protiproudovou vlnu, tam je převržení raftu dost pravděpodobné. No to je snad jasný, nejsme žádný amatéři, pusťte nás na ní! Skupina B odjíždí, lehce vplouvá do levého proudu, sesedá na dno raftu a ve stabilizované poloze se nechává protáhnou peřejemi, vše za ně zařídí proud. Hračka, to by dal každý! Pak i my dostáváme povel ke sjezdu a manévrujeme stejným směrem, jako naši předjezdci. Už už to vypadá dobře, jenže v poslední možné chvilce náš milý Američan zakormidluje, zcela nepochopitelně a zbytečně, doprava.
Ukázkový vjezd do peřejí při levém břehu.
Vjezd do peřejí zcela nevhodný, při pravé straně vidíme takzvaný kámen obracák. Přičteme-li ještě nasměrování bokem, výsledek je zaručen.
Vzkaz všem vodákům: „Přátelé, tudy ne."
Stačím si jen pomyslet: „no, co to ten...“, a už koukám do vody plné vzduchových bublinek zespodu. Zdá se mi, že hned v následující vteřině už mě zase někdo tahá za vestu zpět do raftu. Nestačil jsem se ani leknout, ani napít, dokonce i pádlo stále třímám v ruce. Jenom je mi dost divné, že na člunu je jenom náš průvodce pokoušející se manévrovat a já, ležící na dně raftu, jak mě tam vytáhl z vody jak leklou rybu. Jinak je raft zcela prázdný. První má vědomá myšlenka po návratu na loď proto je: „to jsou tedy pěkný kamarádi, nechají mě v tom samotného!“. Posadím se a vidím, že kolem člunu proplouvá opuštěné pádlo, už je jasné, že ani ostatní nevystoupili s člunu úplně dobrovolně. To už začínám vnímat i pokyny od kormidla a snažím se, marně, podle nich pomáhat řídit loď. Pořád ještě jsme v peřejích, náhle lehoučký raft přímo letí po proudu dolů. Sjíždíme do klidného úseku řeky, kde čeká člun se skupinou B. Hned na první pohled je jasné, že jeho posádka se rozrostla a raft je o dost plnější, než byl na startu. Mhouřím oči a poznávám mezi posádkou Bena a Ivana z lodě naší. Tonda se drží boku raftu a splývá na hladině, Petr zatím v dohledu není. A já si až teď uvědomím, že nějak špatně vidím a pohmatem se přesvědčím, že jsem skutečně o náhradní brýle lehčí. Hned kontroluji i foťák, bezpečně uschovaný v sáčku a v pouzdře pod utaženou plovací vestou. I ten je ale pryč, spolu s jedinečnými obrázky nejen z řeky, ale i od Los Peroles, z různých kempů a restaurací, z letišť. Těch je mi tedy opravdu hodně líto.
Rafty se sjíždějí dohromady a posádky zaujímají svá místa. Nejdříve vylovíme Petra, který se také konečně dostavil na sraz po prohlídce celých peřejí z hladiny řeky, potom sčítáme ztráty. Moje brýle a foťák, Ivanův mobil a další brýle, Benovy sandály. Tonda o nic nepřišel, svůj mobil měl v kapse pod zipem, ale voda mu také moc dobře neudělala. Navíc jeho špatně utažená vesta se mu při překotném opuštění paluby posunula před obličej, takže nic neviděl a nemohl ani pořádně dýchat, naštěstí byl brzy zachráněn. Jenom Petr na tom nakonec vydělal, hlavně proto, že brýle nechal už v Laguna Viesca. Nevypadá ale, že by mu ty dva litry říční vody, které právě požil, udělaly kdovíjakou radost. Do toho na nás huláká šéf z kajaku, že náš úprk z jedoucího raftu nestihl nafotit a jestli to tedy nechceme předvést ještě jednou. Po chvilce váhavě souhlasíme, nakonec už nemáme co ztratit, ale ukáže se, že to myslel jenom žertem. Nejvíce strachu nakonec prožil Karel ve skupině B, když viděl vyjíždět z peřejí vysypaný raft bál se, že tentokrát už kompletní výpravu zpět domů nepřiveze. A to by pro jeho neoficiální cestovní kancelář nebyla zrovna nejlepší reklama. Naštěstí nějakým zázrakem nikdo z nás nemá ani škrábnutí, ztráty jsou jen materiální a morální na našem sebevědomí.
Do dalších blížících se peřejí kategorie tři se už nějak netěším, čert ví proč. Ale jinudy cesta nevede, umíním si jenom, že nebudu poslouchat pokyny a povely lodivoda a místo nesmyslných pokusů o manévrování v peřejích raději zaujmu bezpečnou stabilní polohu v sedě na dně člunu, zapasovaný mezi sedačky. Nechám se tak jenom peřejemi provézt, jak to ostatně vidím u druhé skupiny od začátku sjezdu. Nakonec, už předem víme, že následující peřeje jsou ty vůbec nejobtížnější, které máme splouvat, tak proč zbytečně frajeřit. Cestou k nim zpod sedačky vyplave prázdné pouzdro od foťáku, které bylo i s přístrojem uvnitř původně ještě v zavázaném igelitovém sáčku schované pod plovací vestou. Učiněná záhada, samotné pouzdro ale nepotřebuji, odevzdávám ho tedy řece, ať už to má komplet. Třeba se se svým obsahem ještě někde shledá.
To už vplouváme do peřejí, vidím, že stejné předsevzetí, jako já, uzavřelo nezávisle na sobě i všichni ostatní, s čestnou výjimkou, Ivana. Celá posádka se jako jeden muž zapasuje mezi sedadla, pádla letí z vody nad naše hlavy. Tonda uléhá s takovým důrazem, že mezi řadami sedadel vypadá jak špunt a nemůže se ani pohnout. Po průjezdu celým úsekem ho musíme společnými silami vytáhnout, což vydá velice zajímavý zvuk, jak dlouhé mlasknutí nějakých obřích rtů. Ivan, stále přichystaný rvát se s proudem, hned na první velké vlně ladným obloučkem, hlavou dolů, ale stále v poloze sedícího veslaře, opouští raft. V následujícím okamžiku se objevuje nejdříve pádlo a pak i Ivanova hlava ve vodě vedle mě. Jednou rukou mu beru pádlo a druhou ho přitahuji za vestu ke člunu, kde se Ivan chytá lana nataženého pro tyto účely na boku raftu. A tento okamžik si vybere Američan k tomu, aby začal hulákat pokyny, jak máme pádlovat a pomáhat řídit člun. Myslím, že tehdy jsem ho přestal mít rád i já. Zařval jsem na něj, česky, jestli si náhodou nevšiml, že v jedné ruce držím pádlo a v druhé Ivana. Jestli snad, podle jeho názoru, mám jedno pádlo a jednoho trosečníka nechat osudu a druhým pádlem začít manévrovat. A jestli nevadí, že v takovém případě budu nucen Ivana umlátit, protože visí na laně přímo pode mnou. Asi to pomohlo, Amík zmlknul a zbytek peřejí odpádloval spolu s Petrem na naší straně, při průjezdu jsme byli taková čtyřka bez kormidelníka na divoké vodě a s téměř mrtvou váhou na pravoboku.
Je dobojováno. Těsně ale přeci jsme nad živlem nakonec zvítězili.
V klidné vodě pod sjezdem Ivan v pořádku nastoupil zpět do lodi, uklidnili jsme se i my ostatní a bez dalších potíží dojeli až k místu, kterému se říká Most Bohů, Puente de Dios, kde se řeka zanořuje pod zem.
Dáváme si přivezenou svačinku, pro změnu čistou a pitnou vodu, pak vytahujeme rafty ven a přenášíme je přes pevninu asi 200 metrů k jeskyni, kde řeka zase vyvěrá na zemský povrch. V podzemí se tok zavrtal možná o pět metrů hlouběji, můžeme si tedy s této výšky skočit do vody ze skalnatého břehu. Tuhle atrakci si už ale nechávám rád ujít, těch úkladů o můj život už bylo pro dnešek dost. Ivan, Radek a Ben se vrhají do hlubin, pak i Karel za mohutného povzbuzování. Má totiž hrůzu z výšek a ještě nikdy v životě z takové výšky do vody neskákal. Respekt! My ostatní to obcházíme po břehu, který je tu velmi bahnitý, tam se všichni nalodíme a po už zcela klidné a široké řece pokračujeme dál. Žádné obtížné úseky nás už nečekají, jedeme na vlastní pohon, zlepšení našich manévrovacích schopností je znatelné na první pohled. Okolí řeky je stále krásné, vegetace přebohatá, ale takhle rozmazané už to pro mě nemá to kouzlo.
V cíli sjezdu na nás už čeká řidič s autem, druhé auto i z vlekem je připravené na naložení raftu a místní posádky. Odjíždíme společně do blízké vesnice, kde máme připravené pohoštění. Na veliké zahradě plné exotických rostlin je pod přístřeškem obrovský stůl, na kterém stojí ve dvou řadách hrnce s přichystaným jídlem.
Prohledáním obsahu nacházíme maso, fazole, rýži, brambory, různou zeleninu a mnoha dalších pochutin. Každý si nakládá na talíř podle své chuti, jako první dojde maso, které je opravdu dobré, chutná jako naše výpečky. K pití fasujeme jen nealko pivo, sportovci se nezapřou. Posezení je příjemné a veselé, už jsem se všichni oklepali ze sjezdu, jsme převlečení a přezutí do suchého, jenom s výjimkou Bena, ten musí vydržet až do našeho auta bez obutí. Můžeme tedy zhodnotit celou výpravu. Tedy já za sebe můžu říct, že zkušenost to byla určitě zajímavá, ale pro příště už takovou atrakci milerád oželím. Stačí mi to jednou, dějiny raftingu se budou muset obejít beze mě. Loučíme se pak s našimi průvodci, kteří se vrací do svého kempu u startu čekat na další oběti. Nás odváží řidič nazpátek ke kanceláři v Ciudad Valles. Tam se rozloučíme i s panem majitelem a osazenstvem kanceláře a odcházíme do vlastního auta. Konečně si můžu vzít brýle, Ben boty a všichni normální pivo!
Ještě ve městě musíme nakoupit a před šestou hodinou odpolední odjíždíme nazpět směrem k lokalitě Turbinicarpus nikolae, kterou už zítra bezpochyby najdeme.
Turbinicarpus nikolae na přírodním stanovišti.
Rychle se stmívá, musíme co nejdříve najít místo na přespání. Víceméně náhodou, bez bližšího plánu, odbočujeme na stejnou cestu, kterou jsme jeli ráno ke startu raftaření. Žádnou autem přístupnou rovinku dlouho nevidíme, až za tmy si všimneme vjezdové branky na už sklizené pole cukrové třtiny. To nám bude muset pro dnešek stačit. Vjíždíme na pole, opět za sebou zavíráme bránu, a jedeme k lesíku, ve kterém se skrývá potok s krásně modrou vodou. Jedeme kus kolem něj, abychom byli neviditelní ze silnice. Tam ovšem narážíme na majitele pozemku, kterého nijak nevyvede z míry, že má na poli autobus s deseti pasažéry. Bez otázek nám dovolí u sebe tábořit, jen nás posílá o kus zpět, na místě kde právě jsme je totiž hotové hnojiště od pasoucích se krav. Vracíme se tedy k potoku a už v naprosté tmě hledáme dřevo na oheň a pak i alespoň trochu rovné místo na stany, pokud možno bez lívanců od krav. Pole je samý výmol, rovina téměř žádná, ani zbytky třtiny to moc neulehčují. Nakonec se ale všichni nějak uložíme. Jenom majitelovo varování před hojným výskytem jedovatých hadů je asi vtip, v té tmě by jsme si jich všimli až po jejich zakousnutí se do našich nohou, nevidíme ani na metr. Je veliké dusno, vedle potoka a jen kousek od stáda krav je spousta komárů a jiného hmyzu, vedro. Ale nic nám nevadí, dáváme si s chutí ledové pivo a všichni unavení rychle odpadáváme a jdeme spát.
Komentáře
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.