Jarda Procházka se už roky specializuje na vánoční a velikonoční kaktusy. A díky tomu je u Procházků na okenních parapetech pořád co k obdivování. Ve smutném čase krátkého zimního dne a šedých venkovních barev působí tyto neobvykle velké, pestrobarevné květy obzvlášť mile.
Víkend co víkend se setkáváme a mudrujeme. Úkoly máme rozdělené. Jarda tyto zimní květáky pěstuje a já je chodím obdivovat. Až do předloňského podzimu. Byl jsem vtažen do role nové, do role pěstitele. Důvodem byly rozpadající se koncové články sbírkové Schlumbergera opuntioides. Jardova super vzácnost byla v ohrožení. Z pravidelné návštěvy jsem si domů odnášel pár článků této botanické rarity snad přímo od Andrease Hofackera s prosbou zkusit je naroubovat. „Zkus to“, říkal Jarda, „ je sice blbej čas, ale bylo by dobré to zachránit, a pokud se to nepodaří, nic se neděje, teď už by stejně nezakořenily“. Úspěšnost, nebo lépe neúspěšnost ujímání potvrdila pesimistické předpoklady. Ale světe div se, na jedné z podnoží, na selenicereusu, se naroubovaný článek napil a na konci článku se začalo něco dít. Roubovanec se stal pravidelným tématem našich dýchánků. A bylo proč. Rychlost, s jakou přirůstaly další a další články, byla obdivuhodná. Dnes si vyčítám, že jsem nepořizoval obrazovou dokumentaci. Mám jen snímek z poloviny října loňského roku (obr. 1).
Obr. 1 Bujně rostoucí Schlumbergera opuntioides naroubovaná na Selenicereus sp.
Obr. 2 Poupata se vyvíjela od poloviny prosince do začátku dubna (snímek pořízen 15. 2. 2020).
Další snímek z poloviny února prozradil, že na Velikonoce bude i u Záhorů čím se potěšit (obr. 2). Ptáte-li se, co je návodem k takovému úspěchu, odpověď neznám. Nabízí se známé pořekadlo o „nejhloupějším sedlákovi, co má největší brambory“, to ale asi nebude to pravé vysvětlení. Pravda je, že ta kytka, resp. obě, jak roub, tak i podnož, si bujným růstem řekly samy o pravidelnou zálivku. A Jarda mi starostlivě připomínal, že „opuncioideska“ miluje chlad a polostín. Toho všeho jsem se snažil držet. Zaléval jsem pravidelně i během zimních měsíců. Bylo to nutné, jinak by „opuncioideska“ podnož úplně vysála. Stačilo najít doma odpovídající světlé a chladné místo. Vůle obou srostlých rostlin neustávat v růstu je na obou obrázcích zřetelně viditelná. Narostlé hmoty bylo tolik, že převracela květináč. Abych nemusel přesazovat, zapustil jsem původní keramický květináč do většího. O Velikonočním pondělí se mému pěstitelskému umu dostalo zadostiučinění. Už víc jak měsíc si s Jardou jenom voláme. Je doba koronavirová. Toho dne jsme se však sešli a na Jardově tváři se objevil úsměv (obr. 3). Vykládám si to jako úsměv uznalý a to není u našeho Jardy zase tak málo. Sám jsem měl roušku, kytku jsem postavil na schody a s připraveným foťákem jsem čekal za plotem. Pak už jsem jen brblajícího Jardu komandoval, jak se má natočit. Uznalý úsměv se dostavil sám, opravdu, nekecám. Je to sice jediná z devíti fotek, ale stojí za to. Bude v rodinném albu.
Obr. 3 Jarda Procházka s rozkvetlou „opuncioideskou“.
Obr. 4 Takto rozkvetla Schlumbergera opuntioides přesně na Velikonoční pondělí.
Pro zájemce o více informací lze doporučit obsažný článek ve 14. čísle internetového časopisu „The Cactus Explorer“ z roku 2014 od Andrease Hofackera popisující pozorování „opuncioidesky“ v přírodě. Výjimečnost článku dokládá i to, že se záběr bohatě kvetoucího jedince dostal na titulní stranu časopisu (obr. 5).
Obr. 5 Titulní strana 14. čísla časopisu „The Cactus Explorer“ z roku 2014 (foto Andreas Hofacker).
Zkráceně lze uvést, že druh byl poprvé popsán v roce 1897 Engelmannem, ale dostal pouze prozatímní jméno, Epiphyllum obovatum. Druhové jméno převzali Britton a Rose v roce 1923, když převedli druh do rodu Epiphyllanthus. Pojmenování druhu však neodpovídalo pravidlům botanické nomenklatury. Platně byl druh popsán v roce 1905 A. Löfgrenem a P. Dusénem jako Epiphyllum opuntioides.
Obr. 6 Obdivuhodná preciznost dobové perokresby, ve které lze najít vše podstatné Zdroj: Löfgren, A., Dusén, P. 1918: Arch. Jard. Bot. Rio de Janeiro 2: 26, https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/0/00/Schlumbergera_opuntioides_2.jpg)
Osud rodového jména sdílela naše „opuncioideska“ s ostatními příbuznými druhy rodu: v roce 1918 to byl Zygocactus (Löfgren) , v roce 1953 Epiphyllanthus (Moran) a nakonec Schlumbergera (D. Hunt, 1969). Do rodu Schlumbergera jsou zařazeny epifytické (rostoucí na stromech) nebo litofytické (na skalách) článkované kaktusy. Obsáhlou taxonomickou studii tohoto a příbuzných rodů (Lepismium, Rhipsalis, Rhipsalidopsis, Hatiora a Schlumbergera) udělali na molekulárně biologické bázi v roce 2011 Calvente, Zappi, Forest a Lohmann (Molecular Phylogenetics and Evolution 58 (2011) 456–468). Uznávají existenci osmi druhů. V nejnižší nadmořské výšce, kolem 500 m.n.m., roste všem dobře známý vánoční kaktus, Schlumbergera truncata, nejvýše pak, ve výšce i nad 2500 m.n.m. S. microspherica. Výskyt S. opuntioides je vázán na podmínky horských mlžných lesů v brazilském pohoří Serra de Itatiaia, na hranici mezi státy Rio de Janeiro a Minas Gerais ve výšce od 1750 do 2300 m.n.m. Teploty se mohou v těchto lokalitách během celé zimy blížit mrazu, jsou však mírněny přítomností husté vegetace. Teploty během dne pak mohou dosáhnout i 20 ° C. Období dešťů trvá od prosince do března v průběhu jihoamerického léta, v zimě jsou srážky jen malé nebo žádné. Kusé informace o podmínkách v domovině lze získat z videa: https://www.youtube.com/watch?v=S7jYUxglNWY, ze kterého jsou elektronicky „vystřiženy“ následující snímky 7 až 11.
Obr. 7 Epifiticky rostoucí S. opuntioides v podmínkách tropického, mlžného, horského lesa.
Obr. 8 Dozrávající dužnaté plody S. opuntioides.
Obr. 9 Atmosféra uvnitř vegetace. Světelné záření proniká mezerami v klenbě horského lesa.
Obr. 10 Na patě kmene v mechu vyklíčený semenáček (nebo zachycený článek) S. opuntioides (vlevo uprostřed snímku). Celkem čtyři články nažloutlé barvy jsou vidět na povrchu rostlinného opadu.
Obr. 11 Otrnění starších článků přispívá k lepšímu uchycení mechů a klíčenců broméliovitých rostlin.
Obr. 12 Detail otrnění starších článků S. opuntioides v kultuře.
Schlumbergera opuntioides je pozoruhodný druh, bohužel jen zřídka k vidění v kultivaci. Nejprve roste vzpřímeně. Ohýbat dolů se začíná s vývojem třetího až čtvrtého článku stonku. Největší rostliny v přírodě dosahují podle A. Hofackera asi 60 cm. Samotné články jsou oválné až vejčité, olivově zelené až tmavě zelené a až 8 cm dlouhé, 4 cm široké a 0,75 cm silné. Na článcích mohou být přítomné areoly nesoucí bělavé až nažloutlé trny. Občas tyto trny úplně chybí. Starší články jsou oblé a více otrněné (obr. 12). Květy jsou v různých odstínech nachové barvy, zygomorfní a objevují se na konci článků. Dosahují délky 6 cm a průměru asi 4,5 cm (obr. 13, 14 ).
Obr. 13 Čelní pohled dovnitř zygomorfního květu S. opuntioides.
Obr. 14 Boční pohled na jedinečný květ „epifytické opuncie“.
Podle podmínek v domovině lze usuzovat na pěstitelské nároky u Schlumbergera opuntioides. Substrát by měl být relativně bohatý na humus a snadno propustný pro vodu. Je třeba vyhnout se trvale podmáčenému substrátu. Kultivace by měla probíhat na vzdušném místě (v létě nejlépe venku). Měli bychom se vyvarovat dlouhodobé expozici teplotám nad 30 ° C. Skleníková kultura v létě není proto příliš vhodná. Rostliny prospívají během léta lépe v závěsu na spodních větvích ovocných stromů na severní straně koruny. Je dobré vyhnout se přímému slunečnímu záření, zatímco ranní nebo večerní sluneční svit je tolerován. Zalévání by mělo být prováděno pravidelně, aby substrát nikdy úplně nevyschl. Pravidelné nízké aplikace hnojiv mohou podpořit růst. V relativně krátké době se z jednoho stonkového článku může vyvinout bohatě větvená rostlina. Množení je nejrychlejší a nejsnadnější pomocí řízků, zakořeněných nebo roubovaných. V evropské kultuře kvete S. opuntioides od ledna do dubna. Množení ze semen je také možné, ale semena jsou bohužel jen zřídkakdy dostupná, protože S. opuntioides není samosprašná.
Komentáře
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.