Březen nás hodně překvapil. Celou zimu bylo příjemné počasí, mrazík spíše vzácností. Přišlo jaro a s ním i zimy, někdy pod nulou i ve dne. Je konec měsíce a mrazíky musíme čekat ještě i na začátku dubna. A to jsme si libovali, jak jsme nedali prodejcům energií vydělat.
Když si projdu březnový úvodník za minulých 20 let, je tu mnoho obrázků drobných mamilárek, které tu nyní ve skleníku kvetou, ale které mi je už trapné znovu a znovu fotit. Ale je tu jedna výjimka - půvabná a krásná Mammillaria herrerae. Miniaturka, která možná v řadě sbírek moc dlouho na svých kořenech nepřežije. Možná i proto, že ani v přírodě nepatří mezi ty dlouhověké. Kytičky, co jsou doma v Querétaru, vidíme většinou jen jako bílé knoflíčky při zemi, ale když vykvetou, je to paráda. Obzvláště ve sbírce pak nenechají oko klidné.
Mammillaria herrerae
V této době jsou sice noci pod nulou, ale ve skleníku si hererky libují, však vidíte. Jsou to miláčkové a těším se, že i na naše živobytí přispějí díky tvorbě plodů a semen, která se v nabídkách často nevyskytují.
V minulých novinách jsme viděli v modré i světle hnědé variantě obrázek Mammillaria longiflora. Protože však na rostlině vykvetla další poupata, ukážu vám ji znovu. Určitě budete mít ještě větší chuť ji do své kaktusové zahrádky sehnat. Nedělám si reklamu. Nemám druhou, abych mohl prodávat semena!
Mammillaria longiflora
Není asi mnoho vás, kteří máte ve sbírce takovouhle krasavici. Je to hodně teplá brazilská kytička a když už ji někdo nabízí, tak za slušný peníz. Semena klíčí snad jen náhodou a tak raději roubovat.
Uebelmannia pseudopectinifera
Když se povede dopěstovat do dospělosti, pak je to diamant mezi drahými kameny, už jen když se člověk na ten kaktus podívá. Jestli chcete vědět, co máte shánět, pak vězte – jmenuje se Uebelmannia, je tu souvislost se jménem majitele švýcarské firmy Sucaflor (Horst and Uebelmann). A všechny kytky z tohoto rodu jsou jedním slovem – exkluzivní.
Už začínají kvést i echinocereusy. Tenhle je první, na který jsem dosáhl, některé už začínají kvést i v zazimovaných přepravkách, které jsou ještě někde ve štusu naspodu. Ty kytky si pamatuju už z doby před 30 lety, když jsme okolo nich projížděli se Stevenem Brackem na cestě z USA do Mexika.
Echinocereus lloydii SB 731, Pecos Co, TX
V této oblasti nikdo pořádně neví, jestli se to co u škarpy vidí, jmenuje E. lloydii, kolik je tam krve z E. roetteri, eventuálně, zda se tam nepřimíchal i E. dasyacanthus. Ta promiskuita je tam tak nepřehledná, že když to někdo označí jako grupáč – těžko proti tomu protestovat. Nehledě na to, že barvu květů dopředu před výsevem ani neodhadneš.
A jsme u kytky, která Tě milý čtenáři určitě nijak nenadchne. Alespoň tedy co se vzhledu týče. Ale tahle Toumeya papyracantha PP 1971, TX je trochu zázrak, neboť při obsazení svého areálu výskytu sestoupila až do severního Texasu.
Toumeya papyracantha PP 1971, TX
Toumeya patří mezi tvrdé, mrazuvzdorné kytky, ale zde bych moc neprovokoval. V těchto místech už je přece jen trochu tepleji než například severněji, v Belenu (New Mexico), kde naše kytičky rostou kolem ranče Stevena Bracka.
Byl by to asi zázrak, kdybychom se dnes nezmínili o korona show. Nedávno se řada kaktusářů (celkem 5 expedic) s dopravními problémy vrátila z Mexika, mimo jiné i skupina kolem mého syna Karla. S corona měli docela zkušenosti, neboť se jedná o velmi populární značku mexického piva. A tak, na rozdíl od nás, Evropanů, si s koronou docela v tom vedru a žízni užívali.
Corona a Karel
Cestovatelé Mexikem si určitě plánují vrátit se do této krajiny co nejdříve. Jistě se mnou souhlasí, že to táhlo do těchto míst je silnější než droga. I já se tam ještě plánuju podívat. Jen mě teď pozastavil citát Woody Allena: Pokud chceš rozesmát Boha, řekni mu o svých plánech. To mne trošku přibrzdilo, uvidíme.
A ještě jedna drobnost. Asi víte, že loni bylo celní správou zachyceno asi 20 zásilek kaktusů, směřujících mimo EU. Přestupku (zločinu) se dopustilo zhruba 5 – 7 pěstitelů. Bylo zahájeno správní nebo trestní řízení s odesílatelem pro nelegální obchod s chráněným organismem. Někteří už byli letos dokonce i odsouzeni, se státním zástupcem se dohodli na „nízkém“ trestu (vězení, s ročním podmínečným odkladem).
Nedávno jsem na těchto stránkách publikoval fotku stovky kvetoucích Ariocarpus bravoanus (CITES 1). Tyto květy v souladu se zákonem mohu sprášit. Mohu z nich získat stovky plodů. Z jednoho plodu získám cca 200 semen. Ta semena mohu spláchnout do záchodu, to nikomu nevadí. Mohu je darovat, mohu je prodat u nás i v EU, mohu je vyset a získat stovky semenáčků (přísně chráněných exemplářů CITES 1, postavených na roveň bílých nosorožců). Semenáčky z těchto rostlin mohu bez jakékoliv kontroly vyhodit na kompost. Mohu je darovat, mohu je prodat. Jestliže však jediné semeno či semenáček pošlu kamarádovi na Ukrajinu nebo do Persie, dopouštím se přečinu, ne-li zločinu. Naše (přetížené) úřady zásilku mohou zabavit a dále postupovat jak bylo výše řečeno.
Logika je v hajzlu. Člověk přemýšlí, čím asi provinilec té naší přírodě ublížil. Nebo čím ublížil té naší republice. Jaký je stupeň nebezpečnosti pro společnost.
Snaží se zahradník vypěstovat krásnou kytku. To, oč je mezi lidem provozujícím ušlechtilou zálibu zájem. Snaží se pilně pracovat a hledat odbyt pro své produkty. Přinést do své rodiny, ale i do republiky nějakou korunu.
Normální by bylo, nechť Čína nebo Bělorusko sami rozhodnou, zda na své území propustí semínko nebo semenáček Ariocarpus bravoanus. Mohou být ostražití, aby na své území nepustili nějaký invazivní druh, který by jim pokryl kopečky, jako u nás například bolševník velkolepý. Ať si tedy tamní úředník pilně kontroluje. Ale proboha – proč se exponuje ten náš?
Logika věci je nepochopitelná. Je vysvětlitelná jenom zákonem pana spisovatele O. Neffa, podle něhož „Každá pitomost má minimálně jeden rozumný důvod. Jenomže ten bývá nezřídka hodně utajen.“ - a tak je tomu i v tomto případě.
Komentáře
Pojed se mnou do Mexiká, ještě mě něco ukázat
potřeboval bych tu Koronu přemluvit, aby mi ještě jeden výlet do Mexika povolila. Znám tam tolik krásných míst s rozhledem do širé kaktusové krajiny, kde bych se mohl uložit k poslednímu důstojnému odpočinutí. Být užitečným i po skonu pro hladové kojoty. Jen aby mne ta dnešní bestie neodsoudila k potupnému chcípání někde ve špitále. Ale člověk ve sporu virem nevyhrává, proti tomu je hádka s tupým úředníkem jen povyražení. PP
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.