V Norseman je nám zima, když vyjíždíme na dálnici Eyre. Jejich 1200km do jihoaustralské Ceduny vede suchou rovinatou oblastí se sporou vegetací.
Na dálnici je jen 5 benzínových stanic, jinak je tato část Austrálie, známá jako Nullarborská pláň, neobydlená. Dálnice Eyre zahrnuje nejdelší úsek rovné silnice na kontinentu, který měří 145,6km. A jak jméno napovídá, na malé rozloze v národním parku Nullarbor neroste opravdu ani jeden strom. Na celé dálnici jsme zastavili jen u rozvalin stařičkého telegrafu v místě Eucla a na vyhlídce na nejvyšší útesy Australského zálivu (Australian Bight), z toho jen na vyhlídce jsme nezmokli. Tam se mraky na několik minut rozestoupily, takže nádherné čtyřicetimetrové útesy jsme dokonce mohli i vidět. Jinak celičkou cestu lilo. Když to místy byly deště přívalové, viděli jsme jen těsně před sebe. Bylo to nebezpečné, neboť i po dálnici Eyre jezdí silniční vlaky. Vzdálenost 1200km jsme v dešti urazili za dva a půl dne.
V Ceduně konečně nepršelo. Rozhodli jsme se proto, že ještě odbočíme na pobřežní silnici kolem poloostrova Eyre (Eyre Peninsula), což k našemu putování přidá 750 km. Tento poloostrov rozhodně za návštěvu stojí. Místní silnice zrovna vedla buší, když Esmeralda najednou zastavila. Dojeli jsme, a to opravdu seriózně. Ze silnice do buše jsme ji už odtlačili. Vytékala z ní nějaká mazlavá červená tekutina. Bob pátral po příčině. Hned byl od šmíru až za ušima, protože maglajzem, co vytékal, byla zaflákaná rovněž část Esmeraldina motoru. Trvalo chvíli, než zjistil, že Esmeraldě musela kdesi prasknout hadice, vedoucí kapalinu z převodovky do chladiče. Avšak doufal, že na dojetí do nejbližší opravny by mohlo stačit kapalinu doplnit. Odpoledne už pokročilo, když stopoval do městečka Streaky Bay, vzdáleného asi 23km. V odlehlé buši jen s nepojízdnou Esmeraldou jsem se tím pádem ocitla na tomhle putování už podruhé. Do tmy tentokrát zbývalo tak tři a půl hodiny. Bob se nevracel. Objevil se až za pěknou dobu s dost svérázným člověkem jménem John, který mu zastavil na zpáteční cestě. Přivezená kapalina však Esmeraldě vytékala příliš rychle. John oznámil, že přijede s odtahovákem a zmizel. Nebylo ho až do úplné tmy, protože mu cestou došel benzín! Díky tomu zádrhelu nám John přijel potmě pouze říct, že odtahovat se bude až zítra. Ráno se ukázalo, že Esmeralda je na Johnův trailer příliš široká. Ještě k tomu John při manipulaci s jejím nakládáním na korbu odrovnal baterii navijáku. Musela se použít baterie z Esmeraldy. Všichni v tom procesu něco dělali a úkol sevření a držení konektoru baterie dvěma kleštěmi připadl mě. Strašně jsem se při tom bála, že Esmeralda může náhle poskočit a úplně mě převálcovat. Nakládání se nakonec přece jen zdařilo, i když ta procedura byla celou dobu na pováženou. „Mám tady ty lidi a to auto,“ oznámil John v opravně Dunlop ve Streaky Bay. „Ne tak docela. Kus toho auta máš z traileru venku. To bude sundávání!“ poznamenal vlastník opravny. Dalo to sice trochu zabrat, ale také sundávání se zvládlo. V Dunlopu Esmeraldu skvěle opravili, a ještě toho odpoledne jsme mohli pokračovat. Než jsme dojeli k hezkým oranžovým žulovým homolím Murphyho kupek sena (Murphy’s haystacks), začalo zase pršet.
Ve Venušině zátoce (Venus Bay) se nám velmi líbilo – pláž chráněná před vlnami, s jistě dobrým studeným koupáním, molo, okolí. Musí to být dobré místo na dovolenou. Na moc pěkné pobřežní turistické trase nás fascinovala 40–50 členná skupina delfínů, laškující dlouho ve vodě přímo pod námi.
Nádherné se nám zdály i další lokality: Jeskyně Talia (Talia Cave), Vana (The Tube), Duny (The Dunes) a Jezero Newland (Newland Lake), u kterého se dá kempovat. Podemleté pobřeží je v těchto místech zvlášť krásné – rozpraskané a hrůzu nahánějící. Opět nás však provázel silný vítr, zima a přeháňky. Byl to už sedmý den v řadě. Tu noc jsme spali u nějaké struktury, které se říká „dry walling“. Jedná se o dlouhý kamenný plot, který je postaven úplně bez malty. Vypadá to venkovsky a rustikálně. Malebná zelená zvlněná krajina, tyhle ploty a staré farmy v této oblasti silně připomínají Irsko. Nemohli jsme se vynadívat, když ráno tři ovčáci v autech „hnali“ přímo před Esmeraldou přes silnici stádo dobře 500 ovcí. Vidět při práci hlavně těch jejich 6 ovčáckých psů byla úžasná podívaná.
Nejkrásnější část zátoky Coffin Bay je podle nás jejím konci. Krásné divoké pobřeží a krásné duny. Z Port Lincolnu už jsme jeli přímo do Port Augusta a z něj cestou nejmenšího odporu do starého těžebního městečka Burra. Uzavřeli jsme tím obrovský okruh, protože v Burra už jsme se zastavili na začátku cesty. Teď však v městečku nepršelo, takže jsme mohli projít historické objekty, do kterých jsme se minule nedostali. Je to zvláštní pocit, když člověk najde a zvedne ze země kousíček azuritu, který je jedním z nerostů, co v Burra těžili. Stará Burra nás opět okouzlila. V Berri jsme tentokrát po mostě přejeli největší australskou řeku Murray a zamířili jsme do Bordertownu. Za ním už začíná stát Viktoria. Za Malou pouští (Little desert) nás opět čekaly naše „domovské“ hory Grampians. U skal v lezecké oblasti Summerday Valley jsme potkali jen školní výpravu s instruktorem. Zklamalo nás, že tam nadále platí zákaz skalního lezení, pokud lezci nepřijdou s autorizovaným průvodcem. Vystoupali jsme k Duté hoře (Hollow Mountain) a jako vždy jsme se rozplývali nad tím, co nás obklopuje. Výhledy na všechny strany jsou v těch místech prostě boží. Pod Tajpaní stěnou (Taipan Wall) jsme našli množství kvetoucích orchidejí. A z Grampians naše krásná dvouměsíční pouť za sluncem vedla už jen domů. Celkem jsme ujeli 15 500 km a jsme bohatší o mnoho neopakovatelných zážitků. Jen s počasím jsme to moc nevyhráli – naše podmínky byly často tvrdé. Pronásledovala nás buď zima a deště nebo tropická vedra. Příjemné slunečné počasí, za kterým jsme jeli, je pro nás jistě schováno na příště.
Komentáře
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.