V národním parku Gammon Ranges stojí dočista v pustině plechová kůlna s nápisem „WC a sprcha“.
Obojí vzorně fungující tam opravdu je, sprcha dokonce teplá. S radostí jsme se poprvé od odjezdu pořádně umyli a do kasičky hodili pět dolarů, jak se po nás chtělo. A hned jsme naletěli na další lákadlo – výlet k jezeru Fromme. Podle informační cedule to je jen 38 km. Je na ní ovšem i připsáno, že návrat se vyžaduje do 3 hodin odpoledne, protože pak Aboridžinci /domorodí obyvatelé Austrálie/ v této oblasti střílejí zvěř. Písečná cesta pro terénní vozidla, která k jezeru z toho místa vede, začíná přímo za plotem. Co čert nechtěl, na neoznačené spojce, která vůbec nebyla na mapě, jsme se cestou ztratili. To je v podobných odlehlých končinách polopouštního typu nemilé. Ale štěstí stálo při nás, protože zanedlouho se na obzoru objevil obří náklaďák, tzv. „road train“. Řídila ho žena. Na naše náruživé mávání ten kolos se třemi vleky, pohroužený v prachu, zastavila a nasměrovala nás na správnou kozí stezku, vedoucí k jezeru podél plotu proti psům dingo. Jezero Fromme se nám zdálo velmi krásné. Vypadalo až surrealisticky. Jeho nekončící, téměř nedotčenou bělobu, okolní písky a vegetaci bylo nejlíp vidět z větší duny, na kterou jsme vylezli. Návrat jsme stihli těsně před střílením a hlídala to další teplá sprcha.
Turistická trasa Oodnadata Track sleduje starou stezku australských původních obyvatel, na které obchodovali s okrovým barvivem. Prvním bílým osadníkům místní artézské studny pomohly při výstavbě pozemního telegrafu a první železnice. Dnes je tato prašná stezka populární turistickou zkratkou při cestě na sever. Stezka začíná v malé osadě Marree, kde mají jen pumpu s neskutečně drahým benzínem a překvapivě dobrý drahý obchod. Těží z toho, že turisté u nich musejí dokoupit zásoby. Novozélanďanka, která v obchodě prodává, je velmi sdílná. „Říkali mi, že tu nikdy neprší. Jsem tady jen 3 týdny a už pršelo dvakrát. A ten vichr včera večer vyrazil proud. Sedím na kanapi, koukám na telku a najednou tmavo. Měla jsem strach, že nám to sebere tady tu plechovou střechu. To nevím, co bych dělala.“ Obrátila jsem řeč na předpověď počasí. „Nespolehlivé. Včera přes den 26 stupňů, dneska,“ koukla na telefon, „má být 17. A večer se čeká zase vítr a bude zima jak hrom.“ Takže počasím jsme si ani na Oodnadatte moc nepolepšili. Ale aspoň že všechny zdejší nedobré kamenité prašné cesty jsou otevřené. Do známého William Creeku, ze kterého se nabízejí vyhlídkové lety na solné jezero Eyre, to máme 186 km. Cestou stavíme tu u rozvalin původní železnice, tu u solí pokrytých plání, tu u dalších a dalších pramenů s barevnými minerály. Krajina je bizarní - většinou rovná, ale barevná a svým způsobem hezká.
William Creek je snad pořád osada jen se dvěma trvalými obyvateli, ale letišťátko a hospoda, která prodává i pár základních potravin, benzín a náhradní pneumatiky, tady jsou. Výčepní vypráví, že během covidové pandemie měli zavřeno. Letci, kteří odtud se zájemci létají na největší solné jezero na světě, jezero Eyre, se prý živili jako dělníci na blízké dobytkářské velkofarmě v Anna Creek. Předevčírem prý všechny lety zrušili, protože větrná smršť řádila i tady. Jsme na rozpacích, protože jezero je nejkrásnější, když má vodu. A to je díky velkým dešťům ve východní půlce kontinentu tak trochu překvapivě také letos. Když se jezero plní, vypadá jako reklama na barevnou fotografii. Voda se brzy hemží rybami, což přiláká tisíce pelikánů, racků a rybáků. Ptáme se na let, ale ani dnes se nelétá.
Jedna z nejznámějších rostlin čeledi Fabaceae ze západní Austrálie - Swainsona formosa, „Sturt's desert pea“
