Minule jsme opustili skleník ve chvíli, kdy se chystal začít růst.
Ono je to tak. Když chcete začít růst, je také potřeba mít kam. A prostor je v mém případě opravdu limitujícím faktorem...
Jak už předesláno, vertikálně mám místa více než dost. Ba dokonce tolik, že by to vydalo i na čtyři poschodí. Tedy, ne že by mě to nelákalo, na nedostatek představivosti si nemohu stěžovat a když jsem navíc měl tu možnost vidět takovou parádu, jakou je prakticky čtyřpodlažní tropický skleník v areálu Střední školy zahradnické a technické v Litomyšli, udělá fantazie své (pokochat se můžete ZDE nebo ZDE). Několikrát jsem se přistihl při plánování a rozměřování, kolik štoků by se mi vešlo...
Sny jsou sny a kdo ví, třeba jednoho dne... Ten den ale prozatím nenastal, a tak zůstalo u horizontálních plánů. To už bylo trochu chudší snění. Po rozměření dostupného místa mi vyšlo nějakých 2,5 x 2,5 metru. „Lepší než drátem do voka“, jak praví lidové rčení a počalo se plánovat. Konečně to bude skleník, do kterého si budu moct zalézt.
Konstrukce byla jasná – dřevo – a to z mnoha důvodů. Jednoduchá opracovatelnost, rychlá a snadná montáž i demontáž (pro případ budoucí předělávky) a nízká cena. Plánované velikosti zcela vyhověly střešní latě o průřezu 40 x 60 mm.
Ke stavbě posloužil stejný kout dvorečku, kde doposud bydlel pultový fóliák. Základní orientace tohoto místa je téměř přesně k JZ, slunce se sem opře zhruba okolo 10. hodiny dopolední (letního času) a vydrží až do svého západu, ač po 18. hodině začíná stínit přilehlá zeď. Ta na druhou stranu chrání kout dvora před západním prouděním, které je u nás „na větrné hůrce“ velmi časté. Konstrukčně jsem využil maximum již existujících opěrných prvků, jak zdiva, tak podezdívky bývalého plotu. To mi umožnilo konstrukci zjednodušit a mohl jsem si dovolit některé věci vynechat, jako třeba zavětrování konstrukce. Křivolaký kout mi na druhou stranu přichystal mnohá nepříjemná překvapení a konstrukční patálie. Třeba zalomené zdivo, nepravoúhlost rohů a některé další „špíčky“. Však se k nim ještě v dalších dílech dostanu.
Letmý „časosběr“ konstrukčních prací přinášejí následující obrázky.
Nepřízeň počasí na jaře roku 2021 byla příčinou toho, že po rychlé zdárné konstrukci nastala „technologická pauza“. Není úplně jednoduchou záležitostí brousit a natírat, když na dřevěnou konstrukci v pravidelných intervalech prší. Kromě toho letitá zkušenost praví, že počasí chodí podle kalendáře, což značí, že kdykoliv máte volno, tak prší nebo rovnou leje. A leje. A leje...
Zcela záměrně neuvádím použité nátěrové hmoty. Paleta dostupných hmot je dnes tak široká, že si každý může vybrat dle uvážení a finančních možností. A také není účelem článku předkládat čtenáři obšírné pojednání o nátěrových hmotách. To by totiž vydalo na samostatný seriál.
Mezitím jsem vybíral pokryv skleníku. Rozpočet po kovidových vlnách neskýtal příliš mnoho možností, a tak to vyhrála fólie – perlinka. Na fóliáčku už jsem předtím použil perlinkovou fólii nižší gramáže koupenou v železářství, ale nepotěšila mě trvanlivostí. Respektive netrvanlivostí. V praxi se ukázalo, že dvě sezóny jsou maximum. Volba tedy padla na plachtu s gramáží 230g/m2. Ta už má svou hutnost a v poměrně přívětivé ceně vyšla na celý skleník – budoucí fóliák.
Nakonec se zdárně podařilo a konstrukce připravená k zaplachtování svítila čerstvou bělobou do dáli.
A tak se v mlhavých paprscích zapadajícího slunce měnil sen na skutečnost. Skleník rostl, byť zatím jen jeho skelet. Přesto stačilo vejít – budoucími dveřmi – a už se dalo tvrdit, že do skleníku...
