Šaty dělají člověka. A stejně tak fólie, sklo či polykarbonát dělají skleník.
Ponechme stranou filozofické úvahy o tom, zda to či ono zařízení pokryté fólií, polykarbovátem či jinými použitelnými materiály lze zovat skleníkem. Osobně jsem toho názoru, že skleník lze nazývat skleníkem, pokud to jeho vlastník takto cítí. Že jen pouhá holá konstrukce nestačí, je nabíledni. Skleník prostě musí být něčím oděn, aby mohl plnit svou funkci.
Tedy nastala chvíle, kdy mělo dojít k onomu odění. Jak již zmíněno, prvotním oděvem skleníku stala se fólie, perlinka, s gramáží 230g/m2. Konstrukčně a technicky téměř vše promyšleno, připraveno a hurá do toho.
Zde nezbývalo, než požádat o pomoc kamarády. Bez dalších rukou by mé snažení vypadalo jako pokus obléci žirafu do smokingu. Plachta v této gramáži je již celkem nepoddajná, kroutí se, klouže a ujíždí na všechny strany. A prostor montáže také nebyl přílišným pomocníkem. Prostě bez přátel a jejich vydatné pomoci bych se s tím babral možná měsíc.
Takhle šla ovšem práce svižně od ruky a tak bylo za jednu červnovou sobotu hotovo.
Fólie na celý skleník (rozměr plachty 6 x 5 m) vyšla okolo šestnácti stovek – žádná děsivá investice.
K zalaťování posloužily odpadové proložkové laťky.
Trocha horolezení a už se pokrývá...
Už jen „jedna noha“...
Zalaťovat, aby nenadělal paseku vítr – ne nadarmo svému bydlišti říkám „Na větrné hůrce“
Některá místa byla i přes veškerou snahu konstrukčně komplikovaná...
Naohýbat fólii dle všech konstrukčních hran stálo trochu snažení.
Ale když se to dá naohýbat a připevnit, tak je to pohoda...
A máme oblečeno.
Heuréka! Dveře! Skleník!
Tak tomuhle už se dalo říkat skleník! Čekalo ho však ještě několik dalších dodělávek. Především okna. V místě, kam celé odpoledne pere slunce, asi nechcete příliš podcenit větrání. Přeci tu milovanou květenu neupeču, to bych nemohl dopustit.
První okno...
... a první nájemníci.
Později přibyla další dvě okýnka...
... a další osazenstvo.
Nakonec povyrostl i stůl.
Podvečerní romantika u skleníku.
A tak už se stal, i přes některé konstrukční nedokonalosti, skleník konečně skutečností. Už jen ten pocit vejít dovnitř, usednout na židli a kochat se zelenými pichláčky na stole... k nezaplacení! A tak skleník statečně fungoval celou sezónu. Tedy skoro celou, až do jednoho osudného dne...
