Bylo nebylo, jednoho dne, kde se vzaly, tu se vzaly, sešlo se několik kaktusů. A kde se sejde několik kaktusů, dříve či později se objeví i skleník...
Nejinak tomu bylo i v mém případě. Již před mnoha lety mi osud a můj táta přistrčil do cesty několik pichlavých zelených potvůrek a bylo to. Nedlouho poté už vznikal první skleník, tedy spíše skleníček o nějakých dvou metrech čtverečních. Tehdy ještě tradičně svařovaný z ocelových vinglů a jeklů, s drátěným sklem na střeše. Těžká, nestěhovatelná obludka se ubydlela na balkónové terase a vydržela tam až do mé pozdní puberty.
Osud mne ale životem zavál na jiné stezky, než ty kaktusářské a skleník po letech padl za oběť uvolněnému prostoru. A pak se dlouho nedělo nic smysluplného, jen za oknem se tísnilo posledních pár Astrophyt, které z těch skoro dvou čtverečních metrů jediné zbyly.
Někdo začíná z ničeho, živelně a dravě. Jiný třeba pomalu a zvolna, nebo ještě jinak. Mně osud nakonec nedopřál ani ta letitá Astrophyta a tak jsem nakonec začínal znovu úplně od nuly. Nejdřív s kolegou při obnově jeho sbírky a když už se u něj začaly množit květináčky „už bych si ty svoje kytky měl od tebe odvézt“, nastal čas, aby se zase objevil skleník...
No, objevil. A to je právě ten důvod, proč má tento miniseriálek v názvu slovo „geneze“. Některé skleníky se patrně opravdu „objeví“ či „jsou smontovány“, zcela cíleně a řízeně a v krátkém čase. Jiné se musejí – opravdu bych řekl – narodit. Asi jako ten můj.
A je to také důvod, proč si hned v tuto chvíli neodpustím malou vsuvku na úvod. Nechápejte mé psaní jako nějakou sebeprezentaci. Ani jako „ufání“ nad podmínkami či osudem. Stejně tak poprosím zkušené a ostřílené matadory kaktusaření, buďte ku mně shovívaví. Já osobně, abych se vám přiznal, to psaní předkládám světu jen jako inspiraci, že to jde třeba i tak, že i z mála se dá začít a s málem si vystačit. Že jsou různorodé možnosti a že si lze poradit téměř vždy a všude.
Nu a tak se narodil skleník.
Pochopitelně, také bych si byl býval v té chvíli přál něco tak parádního, jako jsou moderní skleníky z hliníkových profilů a polykarbonátu nebo pokryté materiálem PlexiGlass. Jenže nelehko sobě počínati, když nemáte k dispozici investiční prostředky v řádech desítek tisíc Kč. A nejen finanční prostředek může být limitem. Další důležitou veličinou je prostor. Toho mám víc než dost, ale naneštěstí jen vertikálně. V horizontále mi k dispozici zbyla jen zahrádečka s dvorečkem o celkovém půdorysu přibližně 9 x 12 metrů, kde navíc část zabírá výše zmiňovaná terasa. Sen o úžasném kaktusáriu (třeba takovém, jaké najdete v Plzni u Jirky Musila) zůstal jen snem...
Tedy, narodil se skleník. No, ještě ne úplně. Fóliák. Fóliáček. Tak nějak. Ale narodil. Někdy v září roku ‘19. Posloužilo k tomu pár střešních latí, něco odpadových prkýnek, hrst vrutů, šest pantů, plechovka barvy, ku pomoci trocha nářadí z Lidlu a nakonec pár metrů balící fólie, tzv. strečky. A bylo. „Skleník“ byl na světě.
Už tento první výtvor jsem tvořil někde na pomezí vědomí, že je to dočasné řešení, ale také aby ta konstrukce přeci jen vydržela déle, než jen 3 nebo 4 zimy. Nohy fóliového pulťáčku tedy vznikly vyměnitelné a nátěr jsem pořídil olejovou lazurou s vodoodpudivým efektem. Strečka byla fakt jen „nouzovka“. Smysluplně nepřežila zimu a hned na jaře ji nahradila klasická fólie na fóliovníky. Nejdříve obyčejná, hladká, později pak „perlinka“.
Technické detaily: zhruba 1,25 m2 plochy, konstrukce ze střešních latí. Boční křídla otevíratelná kvůli větrání. Dno z odpadových prkének „co dům dal“. Fólie. Něco vrutů a šest pantů. Několik (8) zinkovaných úhelníků na připevnění nohou. Toť vše. Celková investice okolo 1000,- Kč a asi 15 hodin práce. Pro technicky nezdatné: nejsem truhlář ani jiný řemeslník a obdoby mých zkušeností nabytých životem můžete lehko najít např. na YouTube ve spoustě kvalitních instruktážních videí. Ostatní obrazové detaily pulťáčku naleznete ve starším článku.
A protože by to nebyla geneze, kdyby se už nic dalšího nedělo, tak nutno podotknout, že se dělo. Sice o další rok později, ale dělo.
Ona ta geneze skleníku vůbec neprobíhala hladce, plánovaně, ba ani rychle. Její cesta byla klikatá, spletitá, místy trnitá či těžko schůdná a rozhodně se odehrávala „na dlouhý lokte“. Ale probíhala a proto se může zovat genezí.
Pulťáček se ještě ani nedožil prvních narozenin, když bylo nabíledni, že jeho kapacita nestačí.
Ono, co si budeme povídat, místa není nikdy dost. Nikdy. Fakt. Ať děláte, co děláte, pořád je ho málo.
„Hurá, mám hotovo!“ jásá nad novostavbou pěstitel a už nosí květináče na novou stolovou plochu.
„Jejda,“ zjišťuje o něco později, „nějak se mi to tu zaplnilo...“
Bylo jasné, jak se geneze bude vyvíjet.
A tak skleník začal růst...
