Čtvrtek 16.11.2023
Krátce po poledni jsme projeli městečkem Mapimí v Durangu a pokračovali dále na západ po asfaltce asi 30 km, pak se jelo ještě asi dalších 30 km po prašce.
Cesta už nebyla tak jednoduchá, protože tam jsou ranče, kam je vjezd zakázán a musí se hledat jiná sjízdná cesta. Nicméně asi po dvou hodinách jízdy od Mapimí nás GPS zavedla ke konečnému přiblížení na lokalitu.
Bylo to ale ještě sedm kilometrů vzdušnou čarou, a tak jsme mapovali terén s možností přiblížit se ještě víc. Brána byla ale zamčená, nicméně cesta za ní vedla souběžně s cestou před bránou, ale protože již bylo pokročilé odpoledne, šli jsme se projít mezi keře a podívat se po nějakých kaktusech. S tím, že pak najdeme místo na táboření a na breviplumosu se vyjede brzy po svítání druhého dne.
Asi tři km zpět byl poměrně velký plac na postavení stanů a rozdělání večerního ohně. Začalo se tedy shánět dřevo a když ho bylo dostatek, postavili jsme si stany.
Karel Pavlíček byl jako vždy první a povolal zdravotníka tím se myslí osobu, která je zodpovědná za náš pitný režim 
Dali jsme pivko a Karel, že by měl k večeři chuť na hrachovou polévku. Nikdo nebyl proti, a protože jsem měl dva sáčky, hodil jsem je do placu s tím, že musí ještě někdo nějaký ten sáček přidat. Karel že prý má dvě velká balení, a to prý stačí na tři litry, tak jsem ty svoje zase uklidil.
Padlo další pivo a bylo rozhodnuto asi po hodince odpočinku, že půjdeme na kopec, co tam roste... no, jednoduchý terén to nebyl, ale na protažení kostí dobrý.
Sem tam nějaká mamle, escobaria, horizontík atd., ale nic, co bychom již neviděli.
Po krátké pauze na skalce a kouřových signálů jsme se dali na cestu zpět. Opět byl do akce povolán zdravotník, rozdělal se oheň a zapálil plynový vařič s vodou v hrnci na hrachovou polévku. V tom slyšíme Karla: „Kluci, kde je ta hrachovka, vyndal jsem tady ty dva sáčky?“, nikdo nevěděl.
Začalo pátrání , každý se podíval i do svých kufrů a batohů, prolezlo se auto, prohlédly se stany, ale hrachovka nikde, asi jí odnesli supi
Prostě nějaká vyšší moc, a tak se uvařila gulášová. Celý večer se pak spekulovalo, kde může být a kdo jí schoval , nikdo nic, ale i tak gulášovka bodla.
Bylo domluveno, že chvilku po východu slunce se ráno pojede na lokalitu... dobrou noc.
Pátek 17.11.2023
Budíček byl kolem půl sedmé, když už se dalo za svítání chodit, aniž by se ve tmě člověk o něco přerazil 
.
Uvařilo se kafe, každý posnídal to, co měl a asi v osm hodin se jelo na místo určení.
Dojeli jsme k té zamčené bráně, pak podél plotu ještě asi dva km k další bráně. Ta byla naštěstí průjezdná, a tak se jelo ještě kousek.
Asi po kilometru bylo rozhodnuto, že dál půjdeme pěšky, vzhledem k neznámému terénu cesty a obav, jestli auto bude schopné dále pokračovat.
Optimismus a dostatek vody na cestu jsme měli, a tak hurá vpřed. Cesta byla dobrá, chvilku do kopce, pak zase z kopce a stále rovně za nosem.
Jen ty čtyři kilometry se na té rovince a vzrůstající teplotě zdáli být nekonečné. Asi tak po dvou hodinách i s odpočinkem... hurá hurá hurá... kluci našli první rostliny, já, loudal, až jako poslední...
Ke spokojenosti všech tam bylo opravdu hodně rostlin, napité, krásně viditelné v hnědočervené, jílovité půdě se jejich bílá tělíčka krásně vyjímala.
Strávili jsme tam asi hodinu a pořídili hodně fotek, však nyní už víme, že se dá autem dojet prakticky až k lokalitě.
Kolem jedné hodiny jsme vyrazili zpět k autu. Sluníčko už o sobě dávalo notně vědět, chvilkový odpočinek a voda přišly vhod.
Cestou jsme potkali jen jednoho živáčka, buldozeristu, který upravoval a rozšiřoval místní cesty pro farmáře, a pak jednoho ropušníka.
Autíčko tam na nás čekalo a každý se těšil, až nám zdravotník zachrání život a jelo se do Mapimí na oběd, jenže... Po chvilce jízdy jsme zajeli do mělké jámy a auto se ne a ne pohnout, ani tam, ani zpět. Nic nepomáhalo, všichni, až na řidiče jsme vylezli a tlačili, nic.
Tak kufry ven, podložit kola, kameny, klacky, nic, jen to při pokusu rozjet létalo od kola všemi směry. Museli jsme se vyhrabat, protože v těchto místech není signál k přivolání pomoci a než by někdo někam došel, byla by tma. Za použití heveru se nám ale podařilo kola více podložit a za pomoci každého z nás se to nakonec po slabé hodince podařilo, uf.
...a jelo se na oběd, tedy něco mezi obědem a večeří, protože bylo po půl čtvrté, když jsme dorazili do Mapimí.
Prostě, kdo chce vidět tuhle nádhernou miniaturku, musí se o to zasloužit potem a krví.
Tímto bych rád poděkoval všem, kteří se zasloužili o to, abychom Mammillarii breviplumosu mohli vidět.
PS: hrachová polévka se už nikdy nenašla, ale my si stejně myslíme, že se snědla už v den, kdy měl Karel svátek, jen on žil a asi i nyní žije v domněnce, že ji opravdu z kufru vyndal. Nikdo z nás to ale neviděl, tak Karle „dobrou chuť“ .
Členové výpravy:
Karel Pavlíček - řidič a průvodce
Jiří Vítek - první navigátor a kameraman
Petr Metela - druhý řidič a kabelový spojovatel
Jiří Suchý - lidový vypravěč a finanční poradce
Roman Heřtus - bystré oko a zdravotník
Jaroslav Kutiš - autor článku a kuchař
