Září 2022 (242)

Milostivá paní.

Konáme přípravné práce ke znovuzahájení vydávání Kaktusářských listů, které budou jediným kaktusářským časopisem v osvobozené vlasti. Považujeme za svoji povinnost pokloniti se památce Vašeho zesnulého pana manžela, který byl největším našim kaktusářem a učiniti tak to, co nám v dobách válečných nebylo možno učiniti.

Obracíme se proto na Vás se zdvořilou žádostí, abyste nám laskavě byla nápomocna. Potřebovali bychom především fotografii zesnulého. Máte-li snad nějaké štočky, bylo by nám to velmi vítáno a rádi bychom jich otiskli i více z různých údobí Mistrova života. Dále bychom potřebovali hlavní data ze života Vašeho pana manžela, zejména výpočet a cíle jeho kaktusářských zájezdů do severní i jižní Ameriky.

Máme v úmyslu postarati se též o to, aby i v zahraničních odborných časopisech byl význam Mistra A. V. Friče náležitě zhodnocen, neboť jest to v zájmu celého našeho národa, aby naši geniové zaujali v kulturních dějinách lidstva patřičné místo a bylo zřejmo, že to byl český badatel, který dal celému poválečnému kaktusářství směry a cíle.

Vážený pane doktore,

já Vám opravdu srdečně děkuji za laskavou účast, kterou chcete projeviti ve svém časopise vzpomínkou na mého zemřelého muže. Ale žádáme, já i můj syn, abyste upustili od všech vzpomínek a článků, poněvadž nepovažujeme za vhodné, aby orgán kaktusářských spolků, kde jeden – pražský – vyloučil před léty mého muže, svého to jediného čestného člena, a druhý – brněnský – za éry pana Jajó a pana Backeberga ustavičně intrikoval, chtěl by se dnes klaněti památce zemřelého.

Pokud jde o zahraničí, pane doktore, je můj muž výsledky svých prací více znám než zde doma. (...) A tak i tento úmysl Vaše spolku (...) odpadá jako bezpředmětný.

Jsem velice ráda, pane doktore, že tento dopis mohu adresovati Vám jako privátní osobě, a nikoliv funkcionáři spolku. A prosím Vás, abyste se na mne pro upřímnost nezlobil, čekal-li jste snad kladnou odpověď.

Projel jsem Mexikem křížem krážem od severu k jihu, od východu – ne, západ a břeh Tichého oceánu jsem nepoznal – neměl jsem už čas, a dodnes toho lituji. A všude, i v těch nejmenších vesničkách a usedlostech, jen tak velkých, že se tam o nedělích a svátcích scházejí lidé z okolí, sedí od časného rána do pozdního večera ctihodný bělovlasý stařík s usměvavou tváří. Přinese si stoleček a židličku, na stolek postaví kalamář a několik papírů a čeká. (…) Je to escribano público, veřejný písař. Důležitá osoba v zemi, kde je velké procento analfabetů, důvěrník všeho obyvatelstva, který zná největší lidské tajnosti. Je také spolehlivým informátorem. Od něho jsem se dozvěděl, kde hledat průvodce pustinou, kdo se tady zajímá o léčivé rostliny a prolejzá kdejakou nepřístupnou skálu a právě si chce vydělat nějaké to peso. A když jsem měl právě čas, sedl jsem si poblíž a poslouchal, jak mu lidé diktují dopisy, jak je vyslechne, vyptá se na všechno možné i nemožné, a pak začne psát. (…) Jednou jsem také sám dostal dopis od takového escribana. Ale dříve musím něco předeslat.

Zajel jsem si do Mexika za svou starou vášní studovat a sbírat léčivé rostliny, a protože taková cesta stojí moc peněz, věnoval jsem se sbírání kaktusů a jejich prodeji v Evropě. Vždy jsem si na své cesty vydělal svou prací. Právě je to teď sto let, co v těchže krajinách sbíral kaktusy baron Karwinsky a mezi mnoha jinými našel tam bezostný, jedovatý kaktus, který pojmenoval Echinocactus asterias. Pokud vím, poslal jen dva preparáty v lihu, z nichž jeden byl v Mnichově a druhý v petrohradském muzeu.

To bylo něco pro mne, protože jsem zde mohl spojit svou libůstku – studium rostlinných alkaloidů – s finančním úspěchem. Karwinsky už měl zkušenosti, co jsou „lovci kaktusů“: právě jako lovci orchidejí i oni dovedou vyplenit naleziště, která pracně a někdy s nebezpečím života objevil někdo jiný. Proto dokonale smazal stopy a i ve vědecké literatuře udal falešná naleziště. To jsem poznal na prvním výletě do Pachuca (udávaném jako naleziště nejvzácnějších a nejchoulostivějších druhů), když jsem uviděl tamní lesy a stále vlhké a deštivé počasí. Tam se podobným suchomilným rostlinám nemohlo dařit a marně bych je tam byl hledal. Udělal jsem si tedy seznam Karwinskym objevených rostlin, zaškrtal jsme si veliké, stromovité druhy, které jsou vidět zdaleka (i z vlaku) a křižoval jsem Mexikem. Ty druhy sice vypadaly v přírodě trochu jinak než v našich sklenících, ale na jedné malé staničce ve státě Tamaulipas jsem našel jeden hned u nádraží. A pak po několikatýdenním hledání a různých strastech jsem našel, co jsem hledal. Asteriasy mi zaplatily celou jednoroční cestu i s vydáním za zaslání mnoha beden jiných rostlin. Prodávaly se za každý centimetr průměru deset zlatých marek…

Zjistil jsem i domorodé jméno ploché bezostné rostliny: říkají jim příhodně – pellote queso. Pellote říkají nejen pověstným narkotickým meskalům, ale všem jedovatým kaktusům, a queso znamená syreček, jemuž se rostlina podobá. Pak jsem hledal v jiných krajinách jiné rostliny, a několik exemplářů meskalových syrečků jsem nosil stále sebou, abych je ukázal domorodcům, zda u nich něco podobného neroste. Mezi pirátskými lovci kaktusů to vzbudilo senzaci. Snažili se mě opít a vyzvědět moje naleziště. Některé jsem poslal do sice krásných krajin, ale tak suchých, že tam nerostly ani kaktusy. Jeden na takovém marném výletě ztratil žízní několik mezků.

Dávno už jsem byl doma a pozoroval své rostliny ve svých sklenících, když mi přišel dopis s mexickými známkami a adresou nadepsanou mně neznámým krasopisným rukopisem. Zvědavě jsem ho otevřel. Zněl:

„Excelentní pane!

Já, Manoel Souza y Gonzales, veřejný písař ve městě Victorii v Tamaulipas, ač Vás osobně neznám a Vy neznáte mě, píši Vám toto:

Přišel ke mně José Fernandes de Aguillar, pastevec koz na estancii Coma, zaplatil mi za napsání dopisu jednu slepici (jejíž příjem tímto potvrzuji – nemělo by význam potvrzovat to jemu, protože neumí číst ani psát) a žádal mě, abych Vám napsal toto:

Několik měsíců, co Jsi (žádám za prominutí, ale José na tom trval, abych Vám tykal, že Vy jemu a on Vám vždy tykal) od nás odjel, přišel ke mně jeden vysoký cizinec. Měl modré oči a rezavé vlasy, nesl s sebou jeden pellote queso a říkal, že je Tvůj přítel a že ho posíláš, a chtěl, abych mu ukázal, kde máš nasázené nahledané rostliny, jakož i místa, kde jsi je sbíral. Protože ale jeho oči mluvily docela jinak než jeho jazyk a protože jen úzké křoví nás dělilo od místa, kde jsi zasázel do zásoby své pracně nasbírané pelloty, pro jistotu – por las dudas – jsem ho zmlátil. Odvezli ho do nemocnice ve Victoria.

Prosím Tě, abys mi napsal, jestli jsem neprovedl hloupost a jestli se na mě kvůli tomu nezlobíš. Americký konzul se totiž zlobil moc a sháněl se po mně. Snad jsem se mohl mýlit, ale ty oči lhát nemohly.“

Dopis končil obvyklými formalitami, které jistě dobrý José nediktoval a které přidal starý escribano. Tohle por las dudas – což by se dalo přeložit jako aby nebyly pochybnosti nebo snad pro každý případ – zcela charakterizuje mexickou mentalitu.

Jak bych se mohl zlobit na dobrého Josého. Měl jsem ještě nějaký zbytek peněz v tamní bance, a tak jsem dal příkaz vyplatit mu dvacet amerických dolarů ve zlatě. A panu inženýrovi M. jsem napsal přání, aby se z výprasku brzy vyléčil. Jak jsem se ale doslechl, v nemocnici ve Victoria už ho můj dopis nezastihl. Vždyť dopisy šly skoro měsíc sem a měsíc tam. Ale poslali to za ním. Por las dudas.

Komentáře