Pro rostliny z okruhu Echinofossulocactus heteracanthus by nemělo být používáno jméno nejasného původu, E. tetraxiphus - 3. část (dokončení)
V předcházejících dvou dílech,věnovaných spornému druhu Echinofossulocactus tetraxiphus, bylo vysvětleno, proč by se pro rostliny z tohoto okruhu mělo používat platně popsané jméno E. heteracanthus. Tento třetí, závěrečný díl se zaměřuje na obtížně vysvětlitelné nesrovnalosti v doprovodné kresbě E. tetraxiphus od T. Gürke (viz obr. 1), kterou spolu s doplňujícím popisem publikoval K. Schumann v roce 1898. První zmínka o názvu „Echinocactus tetraxiphus Otto“ z roku 1844 byla přitom uvedena bez jakéhokoli popisu.
Obr. 1 Doprovodná kresba E. tetraxiphus od T. Gürke. Zdroj: Schumann, K. 1898. Gesamtbeschreibung der Kakteen. Neumann-Neudamm. Berlin. https://www.biodiversitylibrary.org/
Z kresby lze vyčíst, že rostlina přibližně do jedné třetiny své výšky rostla v odlišných, pravděpodobně extrémnějších podmínkách, které vedly ke zhruba dvojnásobné délce trnů. Následně došlo ke skokovému zkrácení trnů. Nelze vyloučit, že se jednalo o importovanou rostlinu, avšak tuto okolnost již dnes nelze ověřit. Pro posouzení taxonomické identity je však zásadní detail areoly v pravé horní části kresby. Ten ukazuje, že paní T. Gürke zobrazila jinou rostlinu, než jakou popsal K. Schumann.
Na kresbě zcela chybí centrální středový trn a počet okrajových trnů neodpovídá udávanému rozmezí 16–18. Právě tyto znaky jsou přitom klíčové pro jméno „tetraxiphus“. Diagnostické znaky, na nichž je název založen, jsou tedy zpochybněny samotným doprovodným obrázkem. S jistou nadsázkou lze říci, že na kresbě je vyobrazen spíše Echinofossulocactus trixiphus než E. tetraxiphus. Jak k tomuto rozporu došlo a proč dlouhou dobu unikal pozornosti, zůstává otevřenou otázkou.
Obr. 2 Rekonstrukce areoly s trny podle popisu na základě původní předlohy od paní T. Gürke. E. tetraxiphus by měl mít centrální středový trn (červená šipka) a 16 až 18 okrajových trnů (A). Na originální kresbě areoly od paní T. Gürke však centrální středový trn chybí a okrajových trnů je pouze 13 (B).
Lze připustit omyl paní T. Gürke při kresbě E. tetraxiphus? Čistě teoreticky ano. Převod trojrozměrného objektu do roviny je vždy zatížen jistými omezeními a z určitého úhlu pohledu může centrální středový trn směřující přímo k pozorovateli splývat s okolím a jevit se pouze jako bod. Ilustrátoři botanických prvopisů se takovým úhlům záměrně vyhýbají a volí perspektivu, která umožňuje co nejvěrněji zachytit hlavní diagnostické znaky. To zjevně platí i pro paní T. Gürke, jak dokládají jiné kresby areol publikované ve stejné knize (viz obr. 3 a 4).
Obr. 3 Detailní kresby areol se středovými trny od paní T. Gürke. Zdroj: Schumann, K. 1898. Gesamtbeschreibung der Kakteen. Neumann-Neudamm. Berlin.
Obr. 4 Kresba Echinocactus ingens s věrohodně zobrazenými středovými trny od T. Gürke. Zdroj: Schumann, K. 1898. Gesamtbeschreibung der Kakteen. Neumann-Neudamm. Berlin.
Obr. 5 Věrohodnost kreseb od paní T. Gürke dokládá i skutečnost, že umožňuje správné zařazení zobrazené rostliny i více než po sto letech do příbuzenského okruhu Echinofossulocactus lamellosus (Schumann, K., Gürke, M., Vaupel, F. 1914: Blühende Kakteen (Iconographia Cactacearum). 3 Bände, 40. Heft, 159. Tafel, Julius Neumann, Neudamm).
Z vlastních pokusů o kresby kaktusů dochází člověk k závěru, že zásadní roli hraje respektování perspektivy, např. spirálovitého uspořádání areol, které se vzájemně kříží a ubíhají do stran (obr. 6). Pokud tato zákonitost není dodržena, kresba ztrácí prostorovou hloubku a působí plošně. Perspektivní zkrácení centrálních středových trnů může maskovat jejich přítomnost na čelně zobrazovaných areolách. Právě proto je při botanické ilustraci účelné doplňovat čelní pohledy také bočními detaily areol (obr. 7).
Obr. 6. Vlastní perokresby demonstrující převod detailů povrchu rostliny do projekční roviny při zachování prostorové struktury (kresby – autor textu).
Obr. 7 Perokresby umožňující detailní čelní i boční pohled na stavbu areol a uspořádání trnů jsou využívány i při současných popisech nových druhů (kresby – autor textu).
Obr.8 Význam centrálního středového trnu jako diagnostického znaku dokládají i historické příklady. Kresba Echinocactus arrigens uveřejněná v roce 1850 v knize „Abbildung und Beschreibung blühender Kakteen“ (V. 6), (Pfeiffer, L., Dondorf, B., Fischer, T., Georg V., Francke, G., Otto, F., Prestele, J., https://www.biodiversitylibrary.org/page/34484336). Jde o problematický druh, u něhož přítomnost či nepřítomnost centrálního středového trnu sehrála významnou roli. Salm-Dyck v roce 1849 uvádí čtyři středové trny a hovoří o „diagnosis imperfecta“. Na dobové kresbě je centrální středový trn zřetelně patrný.
Obr. 9 Kresba Echinofossulocactus heteracanthus z roku 1990 (Sánchez E.M., Galindo, G.S.1990 Stenocactus heteracanthus, un nuevo registro para el Estado de Querétaro, Cact. Suc. Mex. XXXV (4): 91–95). Perokresba tohoto druhu je zde uvedena jednak proto, že rostliny popisované jako E. tetraxiphus patří do příbuzenstva E. heteracanthus, a jednak proto, že přítomnost centrálního středového trnu je na kresbě jasně doložitelná.
Jak by vypadal původní doprovodný obrázek od T. Gürke po doplnění středových trnů?
Na základě výše uvedených skutečností lze rekonstruovat, jak by mohl vypadat doprovodný obrázek E. tetraxiphus, pokud by zobrazoval rostlinu skutečně odpovídající Schumannovu popisu (obr. 10 A, C).
Obr. 10 Rekonstrukce doprovodné kresby E. tetraxiphus po počítačovém doplnění centrálních středových trnů (A, C). Pro srovnání je vpravo uvedena původní kresba paní T. Gürke (B, D).
Echinofossulocactus verotetraxiphus nom. prov.
Zvláštní shodou okolností má nejnověji nalezený druh echinofosulokaktusů pouze čtyři středové trny v areole a jen výjimečně jeden nebo dva trny radiální. Jméno E. tetraxiphus by se na něj po popisné stránce dokonale hodilo (obr. 11–15). Toto jméno však Schumann použil pro rostliny z platně popsaného okruhu E. heteracanthus, a tím jej odsoudil k synonymii. Je to škoda. Nic však nebrání tomu, aby byl tento nový taxon alespoň provizorně označován jako E. verotetraxiphus nom.prov. („pravý E. tetraxiphus“).
Obr. 11 Echinofossulocactus verotetraxiphus nom. prov.
Obr. 12 Echinofossulocactus verotetraxiphus nom. prov.
Obr. 13 Echinofossulocactus verotetraxiphus nom. prov.
Obr. 14 Echinofossulocactus verotetraxiphus nom. prov.
Obr. 15 Echinofossulocactus verotetraxiphus nom. prov.
Celkový závěr
Jméno Echinofossulocactus tetraxiphus bylo atraktivní díky své zdánlivé popisnosti, neboť vyjadřuje, jak počet („tetra-“), tak charakter („-xiphus“) středových trnů. Tento popis by byl přesný a výstižný v případě druhu se čtyřmi silnými, mečovitými trny na areole. Rostliny z okruhu E. heteracanthus však vykazují i přítomnost radiálních trnů a variabilitu v počtu i utváření trnů, což činí jméno tetraxiphus zavádějícím.
Analýza historických pramenů, novější literatury i terénních pozorování ukazuje, že jméno E. tetraxiphus je nomenklaturně nejasné, nadbytečné a jeho používání pouze zvyšuje systematický zmatek v rámci rodu. Pro rostliny z okruhu E. heteracanthus by proto nemělo být nadále používáno.
Zásadním problémem je i původní vyobrazení, které postrádá centrální středový trn a neodpovídá udávanému počtu okrajových trnů. Diagnostické znaky, na nichž je název tetraxiphus založen, jsou tak zpochybněny samotným zobrazovaným materiálem. S nadsázkou lze říci, že kresba odpovídá spíše E. trixiphus než E. tetraxiphus.
Nejnověji nalezený a dosud bezejmenný druh má čtyři středové trny v areole a jméno E. tetraxiphus by na něj popisně přesně sedělo. To však již bylo historicky použito pro jiný taxon a je oprávněně považováno za synonymum. Jako provizorní řešení se proto nabízí označení E. verotetraxiphus nom. prov..
Jaroslav Záhora
