V únoru 2025 jsem s kamarádem ornitologem navštívil Ekvádor a jedním z hlavních poznávacích plánů bylo potkat se s místními kaktusy.
Ačkoliv tato rovníková země nepatří k typickým kaktusářským zájmovým lokalitám, aktuálně místní botanici registrují na svém území výskyt 41 druhů kaktusů. Mezi nimi jsou i několikeré borzikaktusy, které se jako rod Borzicactus neomezují jen na Ekvádor, ale spíše jsou mezi kaktusáři známy jako rostliny peruánské, případně bolivijské. Samotný rod prodělal v posledních 50 letech poměrně divokou taxonomickou cestu (když byl dlouho součástí i rodu Cleistocactus), která v roce 2006 skončila jeho vyčleněním na základě nezpochybnitelných fylogenetických studií. Ty jsou fakticky v souladu i s geografickým rozdělením rodů Cleistocactus a Borzicactus, kdy ten první roste na východ od hlavního hřbetu And, zatímco borzikaktusy se lokalizují na západ od And. Dle Lodé je aktuálně registrováno 12 druhů borzikaktusů, z nich se v Ekvádoru vyskytují tři s několika poddruhy. Všechny tři hlavní ekvádorské druhy borzikaktusů se mi podařilo vidět na přirozených lokalitách.
Borzicactus sepium je nepochybně tím nejrozšířenějším a zároveň se prezentuje nejvíce subspeciemi: sepium, morleyanus, leonensis, ventimiglii a websterianus. Velmi snadno k nalezení je poddruh ventimiglii, protože roste velmi četně v jednom úseku cesty (u Cayambe) z Quita do hojně (kvůli známým trhům) navštěvovaného Otavala, hned u silnice (obr.1, 2).
obr. 1 obr. 2
Tento poddruh se vyskytuje v centrálním ekvádorském severojižním horském hřbetu v jeho severní části od kolumbijských hranic až po severní okraje provincie Cotopaxi. Ačkoliv se uvádí, že jeho vzrůst je válcovitý a dosahuje až 1,5 m délky, námi pozorované rostliny delších rozměrů byly vždy poléhavé a volně spadající ze svahů, pod nimiž vzpřímeně vyrůstaly mladší semenáče nebo odnože z odlomených částí. Tyto vyrůstaly vždy mezi bujnou travní vegetací.
Borzicactus sepium subsp. websterianus je možná kandidátem na samostatný druh (Lodé), jímž ostatně dle Backeberga už kdysi byl. Liší se od ostatních poddruhů Borzicactus sepium údajně nejsilnějším tělem (průměr až 10 cm) a vyskytuje se na malém území. My jsme jej pozorovali na travnatých svazích mezi městem Caňar a archeologickým nalezištěm Ingapirca (obr. 3 a 4). Zpravidla rostl ve skupinách a často ve společnosti Austrocylindropuntia cylindrica.
obr. 3 obr. 4
Borzicactus icosagonus je popisován ve dvou subspeciích: icosagonus a roseiflorus. Tento kaktus jsme pozorovali na dvou lokalitách poblíž Río Catamayo (Algaroberra a Indiucho, obr. 5 a 6),
obr. 5 obr. 6
ale v obou případech byly rostliny bez květů; nedalo se tedy určit, o který poddruh jde. Geograficky by se však mělo jednat o subsp. roseiflorus. Na obou lokalitách rostly kaktusy poléhavě a na suchých písčito-kamenitých kopečcích mezi řídkou aridní vegetací.
Poslední pozorovaný borzikaktus, totiž Borzicactus neorezlii má centrum svého výskytu na severu Peru a do Ekvádoru zasahuje jen v jeho peruánském příhraničí, v kantonu Espíndola. Měli jsme z internetu GPS údaj o lokalitě poblíž vesnice Amaluza. Na udaném místě při silničním mostku přes řeku Río Sanambay nás překvapila velmi bujná vegetace na svazích nad řekou. Spíše náhodou než pozorným zkoumáním terénu se ve vizuálním perimetru (při sestupu po neúspěšném pátrání) náhle zjevil vzpřímený cereoidní Borzicactus neorezlii (obr.7). Rostlina byla místy silně obrostlá lišejníkem a její hlavní kmen měl celkem 4 postranní ramena, na jednom z nich i plod (obr.8).
obr. 7 obr. 8
V Ekvádoru jsme viděli ještě řadu dalších kaktusů, ale ty už nespadaly tématicky do zde prezentovaného rodu. Každopádně se z terénních pozorování zdá, že borzikaktusy by mohly představovat pro milovníky sloupovitých kaktusů přijatelně skladnou variantu, která dokáže kvést už v tolerovatelné velikosti.
J. Kučera
