Mexický název Cerro Bola je všem kaktusářům notoricky známý.
Tato nepřehlédnutelná dominanta oblasti západně od města Torreón a severně od pohoří Sierra Zavaleta leží v těsné blízkosti dálnice MEX 40 směřující na Saltillo a je spojována hned s několika kaktusy. Jelikož se jedná o dobře dostupné místo, kolem kterého navíc vede většina cest za kaktusy v Coahuile, tak snad ani není kaktusáře, který by byl v Mexiku a toto místo, nebo jeho okolí, nenavštívil.
Když jsme v roce 2016 plánovali návštěvu Cerro Bola, ani jsem se sem nijak moc netěšil. Jak už to tak bývá, takovéto dlouho známé a navíc civilizaci dostupné lokality jsou často zdevastované, kytek mnoho nebývá a pěkných už vůbec ne. Všechno ale bylo jinak.
Nejprve jsme zjistili, že dostat se k hoře není vůbec jednoduché, byť v těsné blízkosti vede silnice. Jedná se totiž o dálnici, která je vybavena ochranným plotem a ze které není možné nikde sjet. A to ani v místě původní osady Cerro Bola. Ale proč taky, vždyť dnes už je to jen pár opuštěných ruin. Museli jsme si tedy dát ještě jedno kolečko navíc, objet lagunu, dostat se na protilehlý směr dálnice, vrátit se na začátek dálnice 40 a zkusit štěstí ještě jednou. No zajížďka dobrých 30km. Věděli jsme ale, že řešení existuje, a tak šlo jen o to být pozorný. Napodruhé to už klaplo. Stačilo najít kousek staré silnice, která slouží jako provizorní odpočívadlo a za ní je jediný vjezd na ranč za kopec. Brzy jsme byli na místě.
Lokalita Cerro Bola je spojena hned s několika kaktusy – Thelocacus bolansis, Astrophytum senile a zejména s Astrophytum coahuilense. Tento kaktusářský šperk byl také náš hlavní cíl. Někteří členové z naší výpravy už v této oblasti byli a hovořili o několika nalezených jedincích kdesi v rovině. Naštěstí jsme myšlenku následovat jejich původní nález včas opustili a vydali se přímo na kopec. No nestačili jsme se divit. Kopec byl plný kaktusů. V dolních partiích C. valida, Mam. grusonii, H. hamatacanthus, A. uncinatus, Ec. stramineus, s narůstající nadmořkou výškou pak přibývaly T. bolansis, Grusonia bradtiana a v horních partiiích pak mamilárie z okruhu M. lasiacantha, Ep.aff. micromeris a samozřejmě vytoužené Astrophytum coahuilense.
A bylo se na co dívat. Od malých semenáčků přes pěkně rostlé rostliny v nejlepším věku až po staré rostliny. Vrcholem pak byl starý kmet úctyhodného věku, který snad pamatoval ještě Friče. Celý vrchol vypadal jak vydlážděný z vápencových bloků a všude ve štěrbinách spousty kaktusů. A co bylo velmi pozitivní, žádné známky působení domácího dobytka nebo poškození rostlin. Prostě kaktusářský ráj. Vůbec jsme nelitovali namáhavého výstupu až na vrchol. Jediné, co je také spojováno s místem Cerro Bola a na samotném kopci jsme nenašli, je Astrophytum senile. Ale to bychom chtěli už moc. Za ním je třeba se vydat přes planinu k horám. Tam ale až někdy příště.
Jirka Musil
Psáno pro Zpravodaj Klubu kaktusářů Plzeň Zpravodaj č.3, květen 2019, ročník 20, str. 4-6 Přetištěno s laskavým svolením plzeňské redakce.
