Od půlky ledna do poloviny února 2026 jsem s dalšími 7 přáteli cestoval po Argentině a Chile.
Nejprve jsme přiletěli do Santiaga a druhý den jsme přejeli do Argentiny, abychom se po 12 dnech putování po Argentině vrátili přes hraniční přechod Jama zpátky do Chile. Cesta ale nebyla jednoduchá. Večer před odjezdem z městečka Purmamarca se dovídáme, že hraniční přechod je uzavřen. Riskujeme a odjíždíme doufajíc, že se situace zlepší. Cesta je krásná, plná serpentin, stoupání a výhledů. Krátce zastavujeme na Salinas Grandes, potom pokračujeme do Paso de Jama. Sem přijíždíme kolem druhé hodiny odpolední. Přechod je stále uzavřen. Policie nás odstavuje a poskytuje nezbytné informace. Po hodině čekání se dostáváme na parkoviště před celnicí. Jdeme na odbavení, které trvá téměř 2 hodiny (zlatý Schengen). Po získání množství nezbytných razítek, celní deklarace a po prohlídce auta a kufrů konečně po osmnácté hodině odjíždíme. Čeká nás 150 km pouští Atacama do San Pedra de Atacama. Překonáváme i nejvyšší bod naší cesty přes horské sedlo s výškou 4831m n.m. Nocujeme v San Pedro. Ráno nás čeká dlouhý přejezd Atacamou k Antofagastě a odtud na pobřeží k Punta Dos Reyes, kde kempujeme. Cestou na pobřeží se zastavujeme na třech lokalitách, kde roste jedna z nejvzácnějších Copiapoí, a to Copiapoa solaris a na další pak Copiapoa ahremephiana. Na první i druhé lokalitě je většina rostlin Copiapoa solaris mrtvých, vypadají jako spálené ohněm, zřejmě nevydržely přílišné sucho a sluneční žár. S tímto jevem jsme se později setkali i na jiných lokalitách s různými druhy Copiapoa. Teprve na třetí lokalitě v Quebrada Botija rostly pěkné rostliny. Při návratu nalézáme ještě Copiapoa ahremephiana.
Copiapoa solaris (RITTER) RITTER 1980
Tuto rostlinu poprvé popsali v roce 1959 von Lembcke a Backeberg jako Copiapoa ferox. Později Ritter vytvořil monotypický rod Pilocopiapoa a za druhové jméno zvolil solaris. Ve svém díle Kaktusy jižní Ameriky ji zařadil zpět do rodu Copiapoa jako Copiapoa solaris. Proč nepoužil původní jméno Copiapoa ferox je záhadou. Rostliny mají kulovitý až protáhlý stonek s vlnou na temeni, tvoří trsy. Roste neuvěřitelně pomalu. Staré rostliny na lokalitách, kde vytvářejí velké trsy, mají více než 100 let.
Copiapoa solaris na první lokalitě (v pozadí mrtvé rostliny)
Copiapoa solaris na první lokalitě
Copiapoa solaris na první lokalitě
Copiapoa solaris na druhé lokalitě
Copiapoa solaris na třetí lokalitě
Copiapoa solaris na třetí lokalitě
Quebrada Botija
Copiapoa ahremephiana N. P. TAYLOR a G. J. CHARLES (2002)
Menší rostliny s šedě ojíněným tělem, rostoucí ve skupinách. Výskyt je omezen na okolí Caleta Botija na suťové svahy tvořené žulovým štěrkem a pískem. Rostliny nemají kůlovitý kořen, a proto jsou náchylné na přemokření.
Copiapoa ahremphiana
Copiapoa ahremphiana
Copiapoa ahremphiana
Doporučená literatura:
Sarnes E., Sarnes N. (2025): Copiapoa, Elisabeth a Norbert Sarnes
